kOmický blog CCXCIX.

Opakovaná sněhová nadílka zkomplikovala dopravu za prací a vzděláním, umožnila však vyvětrat sportovní náčiní.  

Hlášené sněhové srážky se patřičně projevily již při ranní jízdě. Nemaje výhrad ke stavu komunikací, uvízli jsme na samém vjezdu do velkoměsta. Kolonu nezpůsobila kolize, ale pravděpodobně pouze zodpovědné chování všech zúčastněných: přizpůsobení rychlosti stavu vozovky a vlastním řidičským schopnostem. Pomalý posun směrem k první křižovatce znervózňoval manžela za volantem mnohem více než pokrytá silnice.

Po několikerém přehodnocení možností jsme zvolili netradiční cestu sídlištěm, kde jsme do sněhové závěje vystoupili všichni kromě řidiče (jakkoli chvíli rovněž zvažoval přesun městskou hromadnou dopravou). Po delší době jsem využila služeb dopravního podniku a do zaměstnání dorazila pouze s mírným dvacetiminutovým zpožděním. Při přestupu mě zaujal strážník, který pomáhal chodcům překonat vozovku řízením provozu a ve volnějších chvílích upozorňoval řidiče na stav jejich sněhem pokrytých vozidel nepřizpůsobených jízdě.

V příštích dnech mi manžel vícekrát názorně předvedl let mokrého sněhu ze střechy dodávky při projíždění zatáčky. Moji myšlenku, že by měl s sebou vozit štafle, aby jej byl schopen řádně omést, však nepochopitelně razantně odmítl.

Kolejemi vedenou část hromadné dopravy počasí neochromilo, pročež jsem mohla s kamarádkou krátce navštívit i centrum města, shlédnout zasněžený betlém a udělat drobnou tržbu hustopečské Mandlárně. Sněhová pokrývka vytvořila kouzelnou kulisu, jakkoli zavřené stánky stále působily smutně.

Bílou nadílku jsme využili i o víkendu. Manžel se švagrem se věnovali výrobě speciáílních lyžařských fotografií, zatímco naše potomstvo využívalo sáně a boby. Pocítila jsem mírný vděk, že nás nejmladší synek již vykazuje mírnou dávku samostatnosti - švagrová byla péčí o děti zaměstnána mnohem více. Díky rodičovským prostojům jsem byla povýšena na fotografku dvojice modelů (a ještě jsem invenčně nabídla cukroví a čaj z termosky).

Cítila jsem se jako superžena, tedy až do chvíle, kdy jsem coby poslední odcházející z "místa činu" táhla sáňky i boby, batoh a lyže, zatímco manžel si vykračoval obtěžkán toliko lyžáky. Pevně doufám, že ze všech sérií pořízených fotografií si pánové vyberou ty správné.

Synek si kromě zážitků přinesl domů i kašel, pročež následující den strávil povinně u televize s peřinu a čajem. Část dopoledne mu opět dělal společnost starší z bratranců, za což byly vděčné všechny zainteresované strany, rodiče nevyjímaje.

Překvapil starší syn. První volný den strávil sněhu navzdory u vody při (opět nevydařeném) pokusu chytit vánočního kapra. Druhý den s lehkým povzdechem nad bratrovou indispozicí vyzval sestru, zda s ním nepůjde sáňkovat. Překvapení rodiče následně sledovali defilé loňského lyžařského oblečení, které dosud nemělo příležitost být využito. Dorostenci nápadně převyšující sáňky svorně zmizeli za zahradu, aby si (slovy nejstaršího) "užili sníh". Pravděpodobně se povedlo, soudě dle stavu oděvů po návratu.

Většinu víkendu jsem si pohrávala s myšlenkou vytáhnout svoji běžkařskou retrovýbavu a proběhnout některou polní stopu, nicméně neznalost úložiště obuvi a obava z využití boty staré třicet let mé nadšení utlumily. Při ranním brodění hlubokým sněhem v rámci vycházky se čtyřnožcem jsem alespoň rozmařile usoudila, že bude vhodné zimní výbavu rozšířit o sněžnice.