kOmický blog CCVIII.

Dny pracovního volna a klidu mají pravděpodobně sloužit k načerpání sil pro převažující dny pracovní. V našem pojetí se však jedná o velmi aktivní odpočinek.

Se vzrůstající teplotou vzrůstá i pracovní nasazení. Po úmorném pracovním týdnu (pro samé papíry jsem nezahlédla desku stolu) byl volno zahájeno první post lockdownovou masáží. V sobotu ráno jsem plna energie čistila hlavu desetikilometorvým během, ačkoli plánovaný termín závodu byl osunut z června až na září. Chytré hodinky naměřily poměrně příznivý čas, jakkoli jsem v závěru zařadila stoupání omickými serpentinami. Zhodnocení výkonu ani doporučená doba regenerace nebyly hodny zveřejnění.

Zbytek sobota byla ve znamení kulhání po zahradě, péče o záhonky a hádek o motyčku. Dle manželova seznamu jsem nejprve čalounickou sponkovačkou přichytila plachtu pod pískovištěm na dětském hřišti. Ruku jsem si přiskřípla jen dvakrát a připravila jsem o útočiště pár pavouků. Kdy a z čeho ušiji náhradní látkovou střechu dřevěné věři zatím jasné není, ovšem na seznamu úkolujícího chotě se tato položka vyjímá na následující pozici.

Pokračovala jsem plením záhonků proloženým vařením polévky. Manžel přislíbil udělat pozdní oběd na grilu, přičemž nakonec došlo spíše na hamburgerovou večeři. Většinu odpoledne se mě chodily děti tázat, kdy bude na pořadu slíbený druhý chod. Šéfkuchař tajemně mlčel. Umístil ale do koupelny mnoho přiříznutých kachlí, pročež jsem se - na rozdíl od hladových potomků - zdržela komentářů.

V zahradě se mnou pobýval převážně starší syn, což nám umožnilo debatovat na rozličná témata a společně vytvořit poměrně obsáhlý nákupní seznam zahradního nářadí. Večer jsem (přejedena bezlepkovými hamburgery) upekla šunkofleky, abych spotřebovala maso v expiraci a preventivně zajistila náhradní sváteční oběd.

Následující den jsem zahájila kratším během, který byl lehce poznamenán svalovou únavou. Chvilková nepozornost na lesní cestě mě katapultovala k zemi, pročež jsem se domů vrátila poněkud odřená. Navázala jsem pravidelným měsíčním výletem do Žebětína za účelem péče o vlastní obličej a následně dvoje cizí záda.

Po návratu mi předal dárek malý synek a dcera popřála ke dni matek. Manžel dodržel slib a tentokrát k obědu ugriloval maso. Dcera krmi doplnila o silně propečené americké brambory. Šunkofleky zůstaly k večeři a na pondělní oběd žáků v rotační výuce. Mimo potravy zvládnul dokončit i poslední detaily psí boudy - olištoval vchod a střechu, které dcera později zručně natřela.

Odpoledne jsem zvažovala spárování koupelny, ale krásné počasí opět lákalo spíše k venkovním aktivitám. Nakonec jsem za občasné pomoci obou synků upravovala skalku - zatím převažuje kámen na rostlinami. Pomoc nejmladšího potomka byla poněkud duševně vysilující (při třetím těsném minutí obličeje motyčkou jsem pociťovala lehkou hysterii). Naštěstí se dcera nabídla, že synka vezme s sebou na procházku se psem.

K večeru nepochopitelně došlo pečivo. Upekla jsem bábovku a odpadla na lože řádně odpočata a plna optimismu pro následující týdny; abych vzápětí usnula při úvodních titulcích jinak poutavého seriálu.