kOmický blog CCLXXXXVIII.

Vánoce jsou v troubě - letošní motto, kterým mohu vyjádřit nesmyslnou potřebu péct cukroví stejně jako uzavření vánočních trhů.  

Navzdory objednávce cukroví (včetně bezlepkového) od profesionální cukrářky mám předvánoční nutkavou potřebu péct. Pravděpodobně následek dětské frustrace z matčina prohlášení, že na Vánoce nebude vytvářet nic z nezdravého cukru a mouky. Výhružku tenkrát opravdu dodržela, pročež jsem se tvorby chopila sama; připálila pár plechů lineckého a - pro neznalost funkce jedlé sody - upekla první (nepoživatelné leč trvanlivé) perníčky.

Během uplynulých více než tří desetiletí jsem dovednosti mírně zlepšila. Nepodceňujíc přípravu, nastrouhala jsem předem ořechy a připravila dvě těsta k "naležení" za nikoli nevýznamné pomoci kuchyňského robotu; opět mírně udivena, jak mohly babičky tuto činnost zvládat bez pomoci techniky.

Následující den odpoledne jsme ručně vytvářeli vanilkové rohlíčky. A vykrajovali z lineckého a perníkového těsta tvary, jejichž výběr jsem neuváženě ponechala na dětech; pročež letos budeme místo osvědčených srdíček a prasátek konzumovat želvy, tučňáky a delfíny. Dcera zodpovědně převzala moji roli a značně kriticky hodnotila výtvory mladšího bratra, jakkoli jeho úspěšnost při hnětení rohlíčků byla nečekaně vysoká. Synova dílka příliš se vymykající průměru jsem obratně a nenápadně z plechů odstraňovala.

Starší bratr prodléval (ve sněhové vánici) u vody, lehce frustrován povinností ulovit vánočního kapra. Manžel jeho snahu komentoval  ekonomicky laděným výrokem, že pokud ho k vodě budeme se stávající intenzitou vozit, vyplatí se investovat spíše do ryby než nafty.

Abych jeho snahu podpořila, aplikovala jsem keramické šupináče na adventní věnec mezi břečťan. Pravděpodobně se nejedná o zcela tradiční dílo, ale doplněné několika hvězdičkami a především čtyřmi svícemi účel splní. O druhé adventní neděli si u oběda děti dokonce vzpomněly, že je třeba příšlušný počet plamínků zažehnout.

Pro navození atmosféry jsme - mírně zaprášený - věnec vyháhli ze skříně i v kanceláři. Vyzdobili jsme jím konferenční stolek ředitele pobočky. Naši společnou kancelář ozdobila krabička s upečenými třemi druhy cukroví, které zcela předvídatelně nenápadně mizelo. Zásadního úbytku dosáhlo překvapivě právě po návštěvě našeho nadříženého.

Nízká životnost se projevila i u kokosek, které jsem později upekla z přebytečných bílků. První plech zmizel, než jsem poslední vytáhla z trouby, přičemž děti nápadně často procházely kuchyní pod průhlednými záminkami žízně či dokonce vkládání použitého nádobí do myčky. Tristní pozůstatky  oblíbeného cukroví jsem ráno před svými blízkými schovávala do neprůhledné krabičky.

Na provonění domova vanilkou a skořicí mi stále zůstávají dva týdny. Přičemž doufám, že ještě stihnu ve vánočně vyzdobeném centru města ochutnat letošní turbomošt. A především, že se alespoň malou část nezdravých výtvorů z mouky a cukru podaří doma zachovat do Štědrého dne.