kOmický blog CCLXXXVI.

Vánoční besídka organizovaná po dvou letech mohla přinést různá překvapení. Nepostaral se o ně však nikdo z přítomných účastníků.

Stylově čtyřiadvacátého - leč září nikoli prosince - jsme naplánovali setkání s přáteli, které nám loni překazil covid a předloni mé organizační selhání. Tři z pozvaných se bohužel ve stejný termín účastnili výročního pomaturitního setkání, což zavdalo dobrý důvod pojmout akci pouze coby generálku a zopakovat ji před svátky "na ostro" - pokud epidemiologická situace dovolí.

Ve stejný večer vyrážel do víru velkoměsta se spolužáky i náš synek. Nabídla jsem mu odvoz domů; na což reagoval nevinným dotazem, zda (cituji) "případně můžeme přiblížit domů i někoho ze spolužáků". Sraz dohodnut na 23 h na parkovišti.

Besídka byla příjemná. Pokud se dvouletá odmlka mírně podepsala na počtu vrásek v našich tvářích, rozptýlené světlo kavkazsky laděné restaurace tyto nedostatky dostatečně maskovalo. Jedinci s ostrým zrakem mohli k milosrdné úpravě pohledu na přátele využít účinků konzumovaného alkoholu. Zásadní změny v počtech přiznaných potomků, manželek a exmanželů zaznamenány nebyly; pouze část šťastných rodičů se již mohla pochlubit vážnými kandidáty na budoucí zeťe.

Zaujalo nás líčení ručního kopání jámy velikosti pasti na mamuta určené k umístění nádrže na dešťovou vodu; pravděpodobně mě čeká totéž dvojmo - s jediným rozdílem: úsilí nebude sledovat celá obec, neb bude vyvjíjeno ve dvoře a za domem.

Při lehce nostalgickém vzpomínání na chmelové brigády a pozdější víkendy na chatách či pobyty v horách vyvstala myšlenka je po letech zopakovat. Stejně jako se nabízelo pozvat příště i mého bývalého manžela, na což pravděpodobně nikdo z nás nenajde odvahu; (jakkoli musím objektivně přiznat, že bych ho viděla ráda).

Tři účastníci nás pod různými záminkami opustili v průběhu večera. Se zavíračkou pozůstalí pokojně zaplatili a ukončili pobyt, z něhož jsem odcházela střízliva, leč s hlavou plnou úvah o vzdálených blízkých a blízkých vzdálených.

U zaparkovaného vozidla na čekal syn se slečnou spolužačkou. Ucitě pozdravili, synek galantně otevřel zadní dveře, počkal, až dáma usedne a následně obešel auto a usedl za ní na zadní sedadlo. Lehce zaskočena, vyrazila jsem k určené destinaci.

Intenzitu zaskočení dokumentuje, že jsem si až po pár stech ujetých metrů uvědomila příslíb odvozu jednomu z účastníků předvánočního setkání, který se poněkud zdržel. Po telefonátu a čestném kolečku periferií jsem pochybení napravila.

Abych se zbavila nervozity, snažila jsem se s pasažéry na zadním sedadle konverzovat. Syn se mě bezelstně zeptal, co jsem pila. Později, když jsem rozvíjela teorii o setkávání s přáteli, překvapivě pronesl, že se u nás vyspí hodně lidí. Myšlenku jsem nezavrhla, jen si nejsem jistá, zda mé nadšení a synkovu benevolenci bude sdílet manžel.

Svoji sérii překvapení završil syn následující den, kdy oznámil, že by do tanečních přece jen chodil (bude potřebovat oblek) a že v létě pojedou se spolužáky na čundr (nemá pohorky a batoh). Budu si muset zvyknout, že mám doma mladého muže.