kOmický blog CCLXXXIX.

K zásadním životním krokům může vést zralá úvaha, stejně jako jedna zcela náhodná a nepodstatná událost.

Jako většina občanů, snažím se osobní kontakt s úřady maximálně eliminovat, nicméně k přilášení čtyřnožce jako prvního oficiálně registrovaného obyvatele naší nemovitosti nebylo elektronické cesty. Po třech týdnech marného osobního plánování (odvislého od složité rodinné logistiky) se konečně vyskytla středa, kdy svitla šance stihnout úřední hodiny.

Z kanceláře jsem vyrazila s mírným skluzem, který jsem následně lehce navýšila v pravidelné koloně. Další průjezd velkoměstem byl na hraně povolené rychlosti a bezpečnosti silničního provozu. Cestou jsem v dokonalé souhře s tchýní naložila nejmladšího potomka, abychom v přidrzlém čase 16:48 společně - kryti rouškami - vcházeli do budovy obecního úřadu.

Potlačila jsem momentální nápad pronést: "Toto je přepadení" místo pozdravu a vychrlila na milou slečnu za přepážkou pouze pozdrav a požadavek. Očekávala jsem, že bude třeba předložit občanský průkaz majitele či očkovací průkaz zvířete a váhala, zda není třeba doložit výpis z katastru nemovitostí. Nebylo. Užasle jsem nahlásila jméno a adresu - a uhradila stokorunový poplatek. Byli jsme ručně připsáni na seznam a obdrželi příslušný příjmový pokladní doklad. Synek si z plné krabičky mohl vybrat psí známku s číslem dle libosti. (Později jsem čtyřnožci ke známce zakoupila i nový obojek, který ji cenou několikrát převyšoval).

Využila jsem kontaktu se zasvěcenou osobou k pratickému dotazu, jak přihlásit k trvalému pobytu i dvounohé obyvatele domu. Mladá dáma mě ochotně vybavila instrukcemi a (mírně nevěřícně pěti přihlašovacícmi lístky. Podala mi rovněž vyčerpávající informace na téma platby za svoz odpadů a přeplatné místního zpravodaje.

Až se ke změně odhodláme, můžeme na úřad dorazit s občasnkými průkazy, které nám budou vzápětí zneplatněny. Mému dokladu totožnosti beztak končí počátkem příštího roku platnost. A - stejně jako mé děti - mohu chovat mírnou naději, že fotografie v novém bude lepší než ta současná.

Při večerním venčení našeho obrovského pětiměsíčního štěněte, již oficiálního obyvatele Omic, jsem potom rozjímala na téma končící životní etapy. Z polní cesty byla vidět pulzující světla velkoměsta, vycházející měsíc ale ozařoval klidnou vesničku a malebnou přírodu. K vlastnímu překvapení mě vůbec nezamrzelo, že metropoli formálně opouštím a že se ze mě brzy - definitivně - stane venkovanka.