kOmický blog CCLXXX.

Trénink na letošní běžecké závody byl pojat velmi neotřele. Rychlost i vytrvalost jsem trénovala především při rodičovských povinnostech spojených se zahájením školního roku.

V maratonu plateb za družinu, obědy a školní pomůcky provázeném zběsilým sháněním sešitů nejrůznějšího číselného označení a obalů neexistujících velikostí jsem poněkud zapomněla na odsunutý termín Olympijského běhu. Matně jsem si vybavovala pouze fakt, že byl přesunut z června na září.

O to větší bylo moje zděšení, když jsem po konzultaci s Googlem zjistila, že nerozvážně přihlášenou "desítku" běžím za týden. Ochotným pracovníkům rehabilitací, kam dosud docházím s bolavými zády, jsem tuto novinku raději zatajila. Ač jsem nedávno narazila na článek o možných aktivtách pro podobné pacienty, který běh překvapivě doporučoval. I kamarád doktor propaguje běh jako všelék na většinu bolestí; jakkoli je veterinář.

Bolavým bedrům navzdory jsem o víkendu navlékla kompresní podkolenky a (ke zklamání našeho čtyřnožce) vyrazila sama k lesu. Zdolala jsem celou osobní cvičnou asfaltovou trasu - necelých 8 km málo frekventované silnice - abych ověřila, že tento pohybový stereotyp tělo nezapomnělo.

Zbytek času do závodu jsem strávila sice v poklusu, bohužel spíše obrazném. O víkendu jsme pro zpestření uspořádali synkovi oslavu narozenin. Po odeznění žlučníkového záchvatu jsem se vrátila ke shánění sešitů, vyzvedávání dětí a péči o rodinu (vyjma absentujícího manžela služebně mimo domov).

V den konání závodu jsem vyrazila na určené místo individuální dopravou, abych v koloně strávila přibližně stejnou dobu, jako by trvalo dojít pěšky. (Alespoň jsem se řádně rozehřála.) Vybavena startovním číslem jsem vyrazila k blízkému golfovému hřišti, abych políbila manžela navrátivšího se z cest při tréninku patování.

Před startem jsem zvědavě obhlížela účastníky, přičemž dobrou polovinu z nich bych za atlety na první pohled nikdy nepovažovala. Po vyběhnutí se rychle ukázalo, že i nenápadné postavičky dokáží podat nečekaný výkon (a předvést velmi neotřelý styl). I já byla stržena davem k rekordnímu mezičasu na prvních dvou kilometrech, pročež jsem se záhy donutila mírně přibrzdit. Ke konci první pětky nás předběhli nejrychlejší účastníci dobíhající druhé kolo.

I druhé kolo bylo poměrně společenské - neustále mi někdo dýchal na záda. U jednoho účastníka jsem vážně přemýšlela, zda mu dokážu poskytnout první pomoc, pokud jeho přerývaný dech ustane. Nakonec mě předběhl oplácaný mladík a obavy rozptýlil. V cíli mi pak jakási drobná ženuška děkovala, že jsem ji celou dobu "táhla". Pochopitelně mě na posledních metrech předběhla. 

Cíl jsem proběhla v čase vyhlašování, pročež jsem mohla obdivovat časy vítězů (zcela mimo mé možnosti). Největší obdiv má rozhodně vítězka dámské desítky, která na stupně vítězů vystoupala s jedním dítkem v náruči a druhým batoletem za ruku. 

Sama jsem byla s výkonem spokojená. Olympijský běh jsem navzdory absenci tréninku uběhla v báječném čase, jakkoli umístění v celkovém pořadí závratné není. Osobák to každopádně byl.