Pokud se nadpoloviční většina rodiny rozhodne pro individuální program, menšina se musí přizpůsobit. Ostatně od toho jsou menšiny.
A tak jsem jednoho dne řešila zásadní otázku, jak zajisitit koordinaci pohybu všech dětí a manžela. Jejich požadavky byly jasné. Manžel měl po pracovní době neformální akci s kolegy. Dcera hodlala obohatit svojí účastí jednu kamarádskou "přespávačku" a starší ze synů potřeboval zajistit převoz z rybářského pobytu na chatě zpět domů.
Program pro nejmladšího člena rodiny bylo třeba uzpůsobit jeho věku a nemožnosti setrvat sám doma. Zachránila mě manželova maminka; připravená i na eventualitu, že u ní bude vnouček i nocovat. Dcera pomohla alespoň tím, že bratra doprovodila autobusem do města a babičce ho předala. Na opatrný dotaz, kdy se asi vrátí domů, podala vyčerpávající odpověď: "Zítra".
Starší syn z chaty úplně nespěchal. Po pracovní době jsem chvíli zvažovala, že se stavím domů a vezmu s sebou na výlet psa, aby nebyl celé odpoledne doma sám. Zvítězil ale zdravý rozum, neb dvakrát 100 km a tři hodiny v autě by štěněti příliš neprospěly, nemluvě o riziku jeho možné nevyžádané pomoci při řízení.
Nemaje dálniční známku, následovala jsem Waze po "staré" silnici - nostalgicky vzpomínajíc na své první řidičské zkušenosti při cestách s tatínkem (a rovněž první pokutu za rychlou jízdu). Bohužel mimo "nové" rychlostní silnice bylo vystaveno i pár obchvatů, pročež cesta částečně ztratila své osobité kouzlo.
Příjezd matky nevítal rybář nijak nadšeně. Sdělením, že má následující den vyzvednout bratra u babičky, jsem dojem nikterak nevylepšila. Projevil ale jistou vynalézavost, když usoudil, že bude nejlepší prcka vyzvednout již dnes.
Dalším telefonátem jsem zrušila nocleh a připravila babičku na naši pozdní návštěvu. Na chatě jsme se trochu zdrželi; balení udic se nesmí uspěchat a trochu nás zbrzdila i rozbíhající se oslava u sousedů. Ale pozvání se těžko odmítalo a alespoň syn neodjížděl hladový.
Cestou jsme kontaktovali již veselého otce rodiny a přislíbili, že se ozveme po příjezdu do Brna. Po minutí příslušné dopravní značky ale na naše vyzvánění nereagoval. Zamířili jsem náhradně pro osůbku v pyžamku; nafasovali ospalce, batůžek a puding. Další pokus kontaktovat manžela byl už uspěšný.
Z hlasitého tatínkova projevu synové usoudili, že je opilý. Přesto byl natolik při smyslech, aby mi po nástupu do vozidla ze zadního sedadla diktoval, kudy mám jet. Později už jen vesele škytal.
Domů jsme přijeli po desáté hodině večerní. Alespoň o psovi mohu říci, že mě nadšeně vítal. Společně jsme pak kontrolovali oblohu - marně čekajíc na padající hvězdy. Co naplat, pokud si chci něco přát, musím to zařídit sama.
