kOmický blog CCLXVII.

Letní dovolené v horách mám ráda, zejména pokud turistiku příliš nekomplikuje nepřízeň počasí. Zpestření si snadno vytváříme plánováním velkorysých okruhů s málo zdatnými turisty a odpůrci zanačených cest.

Před patnácti lety jsme začali jezdit na lyžařskou dovolenou do malého horského střediska v Alpách, přičemž jsme několikrát zvažovali možnost navštívit ho i v létě. Letos byl záměr naplněn.

Hned na první den pobytu naplánovali přítomní tatínci báječný hřebenový okruh za použití lanovky. Příliš jsem jejich záměru nevěnovala pozornost, jakkoli se mi převýšení - vzhledem k přítomnosti dětí - zdálo trochu nadlimitní. Snahu zdolat vrcholy pánové celkem logicky zdůvodňovali avizovaným zhoršením počasí v dalších dnech.

Cesta lanovkou byla veselá; vzpomínali jsme na učení dětí dovednosti ovládat sportovní výbavu, kam synkovi upadla hůlka a kdo sjel pod který smrček.

Když turistická značka zmizela v lese, příslušnou cestu jsme nenašli, ale trajektorie pohybu borůvčím značené pěšině odpovídala. Po sto metrech jsme se na vyšlapanou trasu narazil a šťastně sešli do prvního údolí, kde jsme pro jistotu snědli svačinu. Krátká debata otců rodin vedla k definitivnímu rozhodnutí zdolat vrcholový okruh a začít maximálním převýšením, dokud "máme síly". Přítomný  horal nás mírně upozornil, že na cestu jsme měli vyrazit ráno, nikoli před polednem.

Síly navzdory svačině záhy došly - svah byl opravdu strmý, nekonečně dlouhý a v četných serpenitinkách se po něm vinula uzounká pěšinka. Děti protestovaly hlasitě, dospělí převážně tiše. Při čtvrté pauze a pátém opakování informace, že "už tam skoro jsme", nám potomci přestali věřit. Krušný výstup nás připravil o většinu tekutin a psychické rezervy. Na hřebeni následoval krátký odpočinek zpestřený panoramatickými výhledy.

Po regeneraci výprava pokračovala hřebenovou cestou, přčemž postupně dosáhla dvou nejvyšších vrcholků (z nichž vyšší měl 2076 m.n.m.). Hřebenovku osvěžilo setkání s ovečkami a malým pozůstatkem sněhu, kterým jsme se ještě vesele koulovali. Ovečky bohužel zanechaly na cestičce hodně stop nejen svých kopýtek.

Na vrcholku došlo k rozdělení skupinky na dvě menší. První se vydala dále po značené trase k dolní statnici lanovky. Druhá po krátkém studiu terénu a mapy hledala cestu k horní stanici pod záminkou chladného piva ve vrcholové restauraci před sjezdem do údolí. Nechtěla jsem manžela opustit, především proto, že lístek na lanovku měl on.

Identifikovaná pěšina se záhy vytratila. První pokus překonat kopec nás dovedl na strmou skálu, pročež byl nutný návrat. Hledači nových cest toto drobné varování neakceptovali. Ani další pokus se nesetkal s úspěchem, nicméně jsme ve svahu klesli natolik, že návrat vypadal jako horší varianta.  Velmi jsme se mýlili. Hledání schůdné cesty se stávalo stále složitějším, až jsme se uchýlili do koryta potůčku. To už jsem se nehlasně modlila, abychom nedošli k vodopádu.

Přítomné děti byly - navzdory zdolaným kilometrům a předchozímu výstupu - statečné. Bála jsem se o ně, nicméně na projevy hysterie nebyla vhodná doba. Zbylo skřípání zubů a podpora nejmenšího turisty.

Klesání potokem bylo vyčerpávající. Díky moderní technice jsme byli schopni udržet směr, bohužel časový harmonogram se dodržet nepodařilo. Když jsme dorazili na dohled civilizace, bylo zřejmé, že lanovku nestihneme. To už se některým z nás únavou podlamovaly dolní končetiny.

Prudký sestup pastvinou jen zázrakem neskončil zlomeninou některého kotníku. Pod kopcem nás místní dáma informovala, že z některých horských zkratek se pár lidí nevrátilo. Jakkoli jsem jí byla schopná německy odpovědět pouze "nerozumím", smysl jejího sdělení byl jasný.

Pod kopcem jsme udělali poslední strategickou chybu, místo abychom pokračovali po pěšince k lanovce, přešli jsme na základě instrukce vůdce na zpevněnou komunikaci. Pochybení jsme si uvědomili až po dalším kilometru, kdy jsme podle předpokladu měli být u dolní statnice lanovky.

To už nám volali šťastnější kamarádi, že lanovku s vypětím sil stihli, nicméně dorazili k zamčeným dveřím chalupy, klíče nemaje. Naše skupinka měla dost práce s hledáním vlastních souřadnic v lese. V závěru se první tým do chalupy za pomoci dětí "vloupal" a milosrdně nás zachránil od posledních pěších kilometrů.

Přežili jsme. Zbytek pobytu jsem odmítla experimenty otců rodin a k radosti dětí (i kulhajících dospěláků) plánovala krátké příjemné cesty s malým převýšením a odpoledním koupáním v místním rybníčku.

Pokud jsem kdy slíbila, že budu svého chotě následovat, v horách to v rámci zachování bezpečnosti a zdraví dětí (a duševní rovnováhy) nadále dodržovat nehodlám.