kOmický blog CCLXVI.

Začal červenec, který přinesl dětem iluzi nekonečného volna a rodičům milosrdné svátky plynule navazující na víkend.

Pracovní týden jsem strávila s bojem s obchodními případy a zatuhlými zády, což poskytovalo dostatek důvodů těšit se na čtyřdenní volno. Množství plánů tradičně převyšovalo časové možnosti, přinášelo ovšem silnou motivaci. Dny volna přinesly mírné úspěchy i poznání.

V sobotu jsme si v Ostravě vyzvedli malého-velkého pejska. Manžel zklamaný naší volbou a nedostatkem fenek se odtažitě nominoval do role řidiče a veřejně prohlásil, že se psem nechce mít nic společného. Pravděpodobně své rozhodnutí přehodnotil, neb později byl několikrát přistižen, jak mrňouska hladí. Prostořece jsem nadhodila možnost, že mu pořídíme fenku - načež jsme si s dcerou vyměnily překvapené pohledy, neb neřekl očekávané NE.

Dcera ani prcek zklamaní nebyli, naopak strávili s nemotorným čtyřnožcem na dvoře většinu dne (a dcera i celou noc). Starší syn nového rodinného příslušníka přivítal a odjel na 5 dnů na ryby. Na sobě jsem pocítila částečně terapeutický, částečně drásavý efekt čtyřnožcovy přítomnosti.

Dalším významným víkendovým počinem byla tolik očekávaná skříňka pod pidiumyvadlo u toalety a též vyzdění bočnic pro dvojumyvadlo v koupelně. Skříňce věnoval choť většinu dne. Večernímu zedničení se již trochu bránil; ale když zvětřil moji angažovanost, ochotně mi flexou přiřízl šest naměřených tvárnic. K jeho cti mohu dodat, že - ačkoli se již chtěl umýt a relaxovat - připáskoval mi ytong ke stěně a doporučil používat dlouhou vodováhu. Jako bonus po mé práci v zahradě a kuchyni zůstalo pár sklenic marmelády.

Sváteční pondělí bylo určeno k utužování rodinného života - vyrazili jsme s přáteli na výlet vlakem, přičemž dcera hlídala doma základnu (a štěně) a starší synek stále lovil šupinatce. Torzo početné rodiny se u Adamova za úporného vedra vydrápalo na rozhlednu. Následně jsme si v praxi ověřili murphyovskou premisu, že zkratka je obvykle sice delší, zato však po horší cestě. V mapě čárkovaná zpevněná cesta se poněkud vytratila na zarostlé mýtině, což nás donutilo při postupu vpřed pronikat hustým porostem mladých buků a ostružiní. Kritický okamžik nastal při přechodu mraveniště s asi centimetrovým obyvatelstvem. Nakonec jsme štastně překonali potok a intenzivní stoupání a ocitli se dle plánu na žluté značce.

Z dobrodužného putování jsme si odnesli zážitky, dvě klíšťata, hřib dubový a početné šrámy především na dolních končetinách. Usoudili jsme, že to byl výborný trénink na následující horskou turistiku v Alpách. Bohužel jsme ještě netušili, že tuto vydařenou zkratku ve vyšších polohách mnohočetně překonáme.

V úterý ráno mě překvapil hluk na ulici, po zvědavém vyhlédnutí z okna spatřila popeláře mizející z naší slepé uličky. Odmítla jsem je s plnou popelnicí pronásledovat po ulici, manžel neváhal (pouze vyměnil pyžamo za kraťasy).

Po jeho vítězném návratu jsem se z něj (marně) snažila vymámit informaci, kdy se dostaví jeho rodiče na avizovanou návštěvu. Než jsem stihla dořešit, zda upéct buchtu nebo udělat hojnější oběd, byli babička s dědou u nás. Pohoštění bylo proto chudé, ale dopoledne v družném hovoru velmi rychle uběhlo. Rodiče pochválili nového čtyrnohého člena rodiny a milosrdně i naše skromné budovatelské pokroky.

Odpoledne jsem střídavě věnovala zahradě a natírání koupelnového vybavení lazurou, muž zprovoznil umyvadlélko a nátáhl perlinku na nové zdivo. Zasloužený večerní odpočinek jsme strávili na rozloženém gauči sledováním Sherlocka, typicky rodinného seriálu určeného pro znavené rodiče, usínajícího prcka a dospívající dceru, (která se po závěrečných titulcích vydala opět nocovat do boudy).

Čekaly nás tři dny v zaměstnání, laboratorní testy a (dovolí-li jejich výsledky) odjezd na dovolenou.