kOmický blog CCLVII.

Týden bez manžela bych za běžných okolností chápala jako malu dovolenou - okolnosti se ale normálu vymykaly a odlet otce mých dětí byl zdrojem intenzivního stresu.  

Naivně 15 let očekávám, že mi budou důležité rodinné organizační záležitosti včas prezentovány - marně. Vzhledem k cíli manželovy cesty v Černobylu jsem si v předvečer odletu vyžádala alespoň čas odletu do Kyjeva, přibližný čas návratu a hotel, kam drahý choť při svém objevování města duchů směřuje. Letěl sám, skupinku českých průzkumníků měl rozšířit až v hlavním městě Ukrajiny.

Po dojemném loučení doprovázeným kytkou a lesklýma očima se drahý choť vzdálil přemístit na letiště ve Vídni, odkud odlétal spoj na Východ. Nesměle jsem požádala, aby mi dal zprávu, než odletí. Obdržela jsem fotku z okna vlaku, pak nastala dlouhá odmlka.

Masírovala jsem do večera a následně doplňovala víkendem ztenčené domácí zásoby. Doma jsem požádala nejstaršího potomka, aby mi pomohl s nákupem z auta. Houkl na bratra, ať se jde umýt, nakládal do tašek a trochu kroutil hlavou nad sklenicí burákového másla a kilovým balením bonbónů; nicméně hlasitých komentářů se zdržel. Dcera mi připravila míchaná vajíčka k večeři, což mě dojalo. Ani jsem hlasitě neprojevila podiv nad tím, že bratříčka neposlali spát dřív.

Kolem půl dvanácté došla fotografie svítící fontány a vzápětí krátká zpráva od drahého chotě na hotelu v Kyjevě. Trochu se mi ulevilo. Usnuli jsme vzdáleni přes tisíc kilometrů - manžel na pokoji s průvodcem, já se spokojeně oddechujícím dítětem.

Druhý den jsem se po drobném přesčasu přesunula na externí masáž za skupinkou tří starších dam. Před přesunem vyvpitý energeťák překonala uvítací sklenka šampaňského - jedna z klientek slavila narozeniny. Stejně jako minule, dámy dokonale ohromily nejen kondicí, ale i šíří svých zájmů a aktivit. Během 4,5 hodiny masírování jsem od nich získala spoustu nových tipů a podnětů.

Domů jsem se dovlekla, prcek už spal, dcera mě vítala drobnou výčitkou pozdního příchodu. Opět jsem si s manželem na dálku vyměnila několik zpráv. Informace o nocování v Černobylu mě nepotěšila, ale nezbylo, než ji akceptovat. Navzdory únavě jsem nemohla usnout. Jak vyplynulo později, drahému choti hlasitě zařezávající spolubydlící rovněž spánek neumožnil.

Když se účastník expedice Pripjať odmlčel, utěšovala jsem se informacemi o chabém přístupu k internetu a nemožným tarifům volání. Řešila jsem akutní provozní záležitosti. Dcera mě zaskočila dotazem, zda bychom v pátek akceptovali přespávačku skupinky jejich spolužáků. Načasování na dobu po předpokládaném tatínkově návratu bylo ideální. Sama jsem ale roztržitě na stejný den domluvila návštěvu sestry a synovce.

Následující ráno jsem přečetla krátkou manželovu zprávu v čase, kdy většina smrtelníků spí. Sdělovala posun zpátečního letu ze čtvrtka na pátek, což pátečnímu návštěvnímu dni přidalo nový rozměr. Neměla jsem ale sílu k jakékoli reorganizaci.

Ve čtvrtek měly být zveřejněny výsledky přijímacího řízení, pročež doma vládlo nervózní očekávání. K synově i mé velké úlevě o něj během dne postupně projevila zájem obě gymnázia. Večer jsme strávili v kuchyni přípravou sushi na oslavu tatínkova návratu, jakkoli bylo zřejmé, že ho v rodinném kruhu společně nesníme.

Manžel se z Kyjeva přes Vídeň nakonec opravdu vrátil, kolem poledne hlásil přistání. Přijel unaven a zářící (nadšením) ve chvíli, kdy skupinka dceřiných puberťáků krtákodobě opustila dům za účelem venčení čtyřnožce a moje starší sestra parkovala. Přeorganizovala jsem stání vozidel a chotě s úlevou objala.

Po pár větách se odploužil do ložnice; možná i trochu zalitoval, že stále nemáme dveře oddělující místo jeho odpočinku od zbytku domu hemžícího se četnými návštěvníky. Večerní redukce přítomných osob nám umožnila společně (bez dcery) zaslzet nad sílou wasabi, na sdílení ukrajinských zážitků ospalých čtyřicátníků nezůstal prostor. Konec stresového týdne znamenal velkou úlevu.

Od soboty se rodinný život vrátil do běžných kolejí a v neděli jsme se šíleně pohádali.