kOmický blog CCLV.

Plánované společné odpolední venčení psa se dvěma ze tří potomků dávalo naději na klidně strávený čas. Pochopitelně opět zcela marnou.

Po běžné pracovní době jsem ve velkoměstě odeslala zásilku (vratka svršků, kterými pohrdnul nejstarší syn), zakoupila kytku mamince (dodatečný dar) a vyzvedla nejmladšího synka (čirá radost). Doma mi dcera předložila výpis z pololetního vysvědčení - v polovině května celkem rarita.

Původní plán v místě bydliště obkroužit hvozdy s dvounohým a čtyrnohým doprovodem - a následně přejít na dokončovací obkladačské práce - mi naše velká holčička poněkud pozměnila. Poznávací vycházku se čtyřnožcem využívám jako prostředek k odtržení synka od monitoru a prostor pro oduševnělou konverzaci s pokračovateli rodu.

Nelogicky jsem na dceřinu žádost (cítila se znavena) předsunula práce v koupelně před procházku. Zde jsem spárovala obklady prostoru pro konečné umístění pračky; nebohý spotřebič absolvoval krušné roky umístěn nedůstojně v místnůstce bez podlahy, později několik přesunů do chodby a zpět, kde byl pravidelně pokrýván vrstvou prachu a příležitostně otírán.

Když odpočatá dcera oznámila, že můžeme jít, dokončovala jsem poslední spáru. Pochopitelně bylo ještě nutných pár korekcí a zběžný úklid, který dcera nervozně prochodila s telefonem v ruce po dvoře řádně oděna pro procházku v lese. Matčino úvodní sdělení "Už končím" bylo poněkud zavádějící.

Vymáchala jsem hadr, shodila pracovní oděv, zběžně omyla končetiny a houkla na synka, že jdeme. Junior image neřeší, vyrazil v teplákách a mikině. Můj venčící outfit by rovněž před módní policií neobstál.

Namyslela jsem okruh, který jsem v loňském roce příležitostně běhávala. Dcera nijak neskrývá svůj strach z divočáků, pročež se mi kraj lesa zdál přívětivý. Cesta krásně ubíhala díky družné komunikaci na téma útěku před černou zvěří. Poznámka o úprku s dvanáctikilovým štěnětemv náruči mě natolik pobavila, že jsem zvolila špatnou odbočku z cesty a následně zabloudila.

Jak se připozdívalo, nás výlet začal nápadně připomínat jistou pohádku, jen to světýlko v dáli chybělo. Byla jsem si poměrně jistá směrem, ale těžební stroje značně poznamenaly terén a v jsme měli na výběr mezi dvoumetrovým korytem, (ve které se změnila původní cesta), vylepšeným pokácenými kmeny, nebo soubojem s vegetací mimo - spojeným ovšem též s překonáváním ležících jehličnanů.

Po krkolomném sestupu doplněném o parkurové prvky jsme se konečně vynořili na turistické značce jen o pár set metrů níže, než jsem původně zamýšlela. Návrat probíhal již poklidně, bez kontaktu se zvěří a bez bloudění.

Dveře domova jsme lehce poškrábaní odemykali ve 20:30 a synek byl odeslán rovnou do protilehlé koupelny (aniž protestoval). Dcera zhodnotila, že tuto trasu rozhodně do venčících okruhů nezařadí; upřímně se jí vůbec nedivím.