kOmický blog CCCXXXXV.

V boji proti zažitým stereotypům - a ve snaze zachovat duševní zdraví - se občas odhodlám udělat něco nečekaného.  

Radostnou zprávou, že s námi sobotu stráví elektrikář, nás otec rodiny oblažil již ve čtvrtek. Jeho přítomnost předznamenávala manželovu celodenní asistenci a občasné nutné výpadky proudu, ale také mírný pokrok elektrifikace domova.

V pátek se nesměle dcera dotázala, zda může o víkendu ke koním. Protože její starší sourozenec tráví většinu času na rybách, není lehké nevyhovět. Při četnosti víkendových busů zajíždějících do naší obce ovšem vyvstává problém s logistikou umocněný aktuálními cenam PHM. Navrhovanou možnost dopravit se potřebných 15 km na kole však dcera s přezíravým úsměvem odmítá.

Zajištění přepravy logicky zůstalo na mamince, ač malé auto bylo před domem uvězněno manželovou dodávkou. Otevřela jsem vrata v naději, že vyvezu čtyřkolku, než před vjezd dorazí další automobil a zcela zablokuje vše ostatní. Bohužel mě pan elektrikář za vraty již čile zdravil pokuřujíc ranní cigárko.

Dohodli jsme se na malé rošádě, které se nebránil s vyhlídkou na přistavení vybaveného vozidla do průjezdu. Realizace přesunu se ujali pánové, já obstarala pouze odkládací stolek na elektrikářské nářadí.

Dcera ani drahý choť překvapení z transportu na čtyřkolce neskrývali - dosud jsem řídila pouze v doprovodu statného dozoru. Nemaje lepší vybavení, vyrazila jsem na premiérovou jízdu bez manžela v krátkých kalhotách a synovou džískou přes tričko. Celek jsem doplnila manželovou helmou, neb moji nekompromisně zabavila spolujezdkyně. Oděv se záhy projevil jako nedostatečný, a to ani nedošlo na kontakt s asfaltem.

Po zjištění jak se pekelný stroj startuje a úpravě zrcátek jsme vyrazily. Pohyb po vozovce byl snadný, pouze jsem se musela soustředit na vypínání blinkrů. Běžně mám velký respekt, ale nesporné kouzlo zážitku z jízdy neovlivněné čelním sklem dostalo při jízdě lesními serpentinami i mne.

Většina trasy mi byla důvěrně známá, pouze bylo třeba najlézt správnou poslední odbočku. Přibrzdila jsem a tázavě se otočila, aby mi dcera z pozice spolujezdce ukázala palec nahoru. Povzbuzena jejím gestem jsem zamířila k polní cestě s úlevou, že jsme téměř v cíli.

Pocit trval krátce - do chvíle, než se moje končetina dostala do kontaktu s rozezlenou vosou. Zásah proběl na vnitřní straně stehna kryté pouze tenoučkou látkou. Odhodlána nezastavovat jsem najela na polňačku, kde se stroj začal chovat odlišně. Ubrala jsem rychlost a bojovala s palčivou bolestí rozlévajícího se jedu (současně s výmoly). Krátce jsme ohrozily letošní úrodu řepky, ale nakonec se mi podařilo vrátit na cestu.

Když jsme u stájí zastavily, domnívala jsem se, že jsem úkol zvládla. Vypnula jsem motor a - protože se vozítko v kopci samovolně posunovalo - zařadila zpátečku. Dcera odložila helmu a mikinu a vlažně přislíbila, že se ozve. Při snaze odjet se mi nedařilo vyřadit na neutrál a tudíž ani nastartovat. Potupně mě v marném boji musel zachránit gentleman od koní, a to - pro nutné řazení zpátečky - hned dvakrát. Přítomní přihlížející se jistě dobře bavili.

Vybavena stálým odhodláním, mírně pošramoceným sebevědomím a čerstvým otokem jsem vyrazila k domovu. Cesta proběhla bez komplikací a dostavil se nečekaně osvobozující pocit z jízdy.

Když se odpoledne dcera dožadovala transportu domů, příliš jsem neváhala. Tentokrát se převodoka nespouzela, pročež jsem byla ušetřena směsné snahy ji před domem přemlouvat. Myslím, že začnu vozítko k drobným přejezdům využívat častěji, jen si napříště natáhnu alespoň džíny.