kOmický blog CCCXXXX.

V závěru (k)rušného týdne jsem směřovala k řece Berounce. Cílem nebylo se utopit, ale obohatit vodácké zážitky.

Přípravy mi komplikoval pes a zdravotní stav. Krátkou klidovou léčbu (po pracovní době) narušovaly nekonečné požadavky dětí, pročež jsem například opakovaně v komické křeči sbírala jahody nebo venčila psa. Přihlásit současně dceru do povinně volitelného předmětu jsem z lesa bohužel nezvládla.

Balení na vodáckou výpravu proběhlo v několika etapách za občasné manželovy přítomnosti. Starším potomkům jsem vydala instrukce, přičemž větu "Bylo by fajn mít víc než jedno tričko" syn vyhodnotil osobitě. Následně dokázal, že lze jezdit skutečně na lehko, pokud matka přibalí prací prstředek. Pochopitelně je k tomu nutné objednat tropické počasí.

Překvapivě se podařilo předměty shromáždit a zorganizovat celou rodinu (včetně půjčené dcery) k brzkému odjezdu - na zbytečnou nervozitu nehledě. Čtyřnožce jsme svěřovali sestře s mírnými výčitkami svědomí - jednak pro jeho nepochopitelnou nornickou úchylku, jednak pro její poměrně složitou domácí situaci. Pravidelně jsem alespoň monitorovala případně napáchané škody.

Tábořiště s výhledem na skálu bylo příjemné, jedinou chybkou byla restaurace hostící v sobotu uzavřenou společnost, (která nás oblažila hodnotným hudebním výběrem).

Stavba stanů je náročná na koordinaci i nervy ve většině rodin, přičemž rozbití tábora ve Višňové nebylo výjimkou. Zjitřené emoce se později uklidnily u plných kempingových stolečků a stmelujícího ohně. Dmula jsem se pýchou, když kamarád-hudbebník pochválil našeho synka-kytaristu. Zpěv později vystřídalo milé pochrupkávání obyvatel kempu.

Ranní (vedoucím výpravy objednaný) autobus, který naš vyvážel proti proudu, přijel v čase 9,15 a všichni stihli nastoupit. Stejně tak - za adekvátního zmatku - byla ve Zvíkovci přebrána všechna plavidla s příslušenstvím. Výhodou půjčovny byla pozice v sousedství občerstvení; využili ji především ti, kteří se nedostatečně vybavili na cestu busem.

Tok Berounky byl pomalý a teplý. Kamarádi, kterým jsme rozmluvili raft, nám blahořečili. Neoblomní rafťáci - vyčerpáni úmorným pádlováním - hromadně přiznávali, že kanoe byla lepším řešením.

Dříve osvědčené rozložení posádek naší rodiny do dvou trojkanoí letos nefungovalo. Než jsem stihla předat kormidlo synovi, proběhlo mezi přídí a zádí několik výměn názorů, příležitostně zasahujících i střed lodi. Ve druhé posádce slečny pravděpodobně též neprojevovaly patřičnou úctu kapitánovi, pročež jsme po pár kilometrech soustředili puberťáky na jedno plavidlo. Pro příští rok lobuji jednoznačně za tři dvoumístná plavidla. 

Vybraný úsek nenabízel mnoho vodácky zajímavých pasáží, byl však neobyčejně malebný a v rozporu s vytištěným itinerářem lákal posádky plavidel různými občerstvovnami. Tyto mírně zaostávaly kapacitou, neb teplý víkend vylákal mnoho vodáků. Nabídka jídel byla předvídatelně poněkud slabší; což mě nikterak neomezovalo - vystačila jsem s malým pivem a (vlastními) bezlepkovými piškoty.

Poučeni z předchozích let, pokrývali jsme těla vrstvou krému s vysokým ochranným faktorem. Až tak intenzivně, že jsem po víkendu na přímém slunci neměla opálený ani náznak obrysu plavek. Dříve spálená záda nejstaršího syna se během plavby začala loupat, další škody již slunce nenapáchalo. Drahý choť nesudnal tričko ani klobouk. Mimo pár zarudlých šmouh všichni vyvázli.

Osobně jako jediný organizační zádrhel vidím absenci nezbytné účtenky při pokusu o vrácení zálohovaného čísla stanu. Účtenka spočívala za oknem auta, které již stálo v cílové destinaci, zatímco choť se vracel vlakem k místu vyplutí. Můj neúspěch napravila o dvacet minut později kamarádka, (která zjevně budila větší důvěru) a oproti příslibu zaslání elektronickou cestou zálohu získala.

V neděli odpoledne jsme u obce Račice výpravu zakončili společnou fotografií. Po náročné organizaci se stal manžel hýčkaným a hojně chváleným vůdcem vodácké skupinky blížící se počtem k padesátce jedinců. Trochu se obávám, že příští rok budu k přepravě potřeba autobusy dva.