kOmický blog CCCXXIX.

Těšení se na společný rodinný víkendový pobyt v Horní Lipové bylo opět projevem nedostatku životních zkušeností.

Tatínkovy plány zásadním způsobem hatil už zdravotní stav nejmladšího potomka. Sice mu ustoupila teplota, nicméně ostatní projevy virózy se nechystaly vzdát snadno.

V pátek ráno jsem rodině sepsala seznam zahrnující odkaz na sbalená zavazadla, přichystanou potravu a úpěnlivou prosbu o zásobení zvířat krmivem. Většinu drobných úkonů drazí příbuzní splnili, opomenutí se zbytky na kompost a neumyté nádobí v myčce jim budiž odpuštěno.

Odpoledne mě před kanceláří nakládalo plně obsazené vozidlo, ve kterém největší prostor nezabírala bagáž, ale psí pelech. Čtyřnožec jediný projevoval z výletu ničím nekalené nadšení. Pacient zakrytý dekou v sedale pospával, jevíc pouze vlažný zájem o otcem připravený teplý čaj z termosky. Aktivně reagoval pouze při zastávce u obchodu, kdy se svorně se sourozenci dožadoval zmrzliny.

Starší potomci zachvávali pubertální výraz nesouhlasu s dobře míněnými plány rodičů. Tento si ponechali i večer, když jsem se je pokoušela zapojit do přípravy bramboráků. Dcera odešla venčit čtyřnožce. Na třetí výzvu se syn chopil struhadla, přičemž činnost komentoval poznámkami o užití techniky a bolesti horní končetiny.

Nezaměnilelná vůně bramboráků se apartmánem linula ještě ráno. Díky jejich přípravě jsem se dokonale seznámila s dvouplotýnkovým elektrickým vařičem zabírajícím většinu pracovní plochy kuchyňské minilinky. Záměr rodinné kooperace ani osvěta puberťáků v oblasti "přiměřeného" množství soli, česneku, majoránky a pepře se ale nevivinuly dle mých představ

Ani další společné aktivity potomostvo neocenilo. Po řadě projevů nevole jsem se staršími dětmi a psem absolvovala sobotních šest značených kilometrů lesem k jeskyním Na Pomezí. Cestou jsem je neúspěšně přesvědčovala o krásách hor a smyslu trávení společného času. Evidentně je třeba přehodnotit vlastní zastaralé názory.

U jeskyní naši společnost obohatili přátelé, kteří se s námi chystali strávit druhou část pobytu. A též drahý choť, který sem přijel s nemocným synkem autem. Většina výpravy se poté zanořila do hlubin krasové jeskyně. Mým úkolem bylo dělat společnost pacitentovi, který ozdravný pobyt v prostředí se stabilní vlhkostí a teplotou odmítl, a akčnímu čtyřnožci.

Synek jevil mírný zájem pouze o stánek s občerstvením. Na rozdíl od psa, který - upoután vodítkem k mému pasu - vystartoval uvítat příchozí štěně. Navzdory váhové převaze jsem byla přibližně metr potupně vlečena, neb jsem příchozí objekt zájmu zaregistrovala příliš pozdě. Naštěstí si pidipes a maxipes projevovali výhradně vzájemné sympatie.

Po návratu na apartmán došlo na tradiční grilování; přičemž mohu konstatovat, že nikdo z přítomných proti stravě zásadně neprotestoval. Večer jsme strávili poněkud překvapivě hrou Člověče nezlob se, (čemuž aktérka hry po druhém vyhození nedostála), zatímco děti vedle poměrně svorně hrály karty.

Nedělní dopoledne vyplnila všeobecně kvitovaná návštěva Lesního baru zakončená vrcholovým výstupem na Smrk, který jsme ovšem absolvovali za použití dronu výhradně virtuálně. Tento způsob poznávání krás naší vlasti získává u mládeže popularitu snadno.

Po oběde v příjemné hospůdce, který umlčel případné projevy nesouhlasu, jsme zdolali ještě krátký výstup na zříceninu Brníčko, abychom posléze zamířili k Brnu.

K večeru jsme při práci v zahradě se synem ladili společné plány na její budoucí vzhled. Potomek mě zcela vážně požádal o vsazení Sportky, která dle něj přináší alespoň naději na řešení neutěšeného stavu našich nemovitostí. Ještě nezjistil, že jediné, o co nemůže přijít, jsou zážitky. Ideálně sdílené s někým blízkým.