kOmický blog CCCXXI.

Těžko měním zažité stereotypy. Pokud se jednou odhodlám běžet charitativní závod, má pořadatel velkou šanci, že získá mé startovné i v letech následujících.

Na Olympijský běh jsem letos přihlášena již potřetí. Na základě mailu lákajícímu k přihlášení na druhý ročník Běhu pro zahradu jsem též nezaváhala. Letošním bonusem je výzva Běhej lesy, do které mě uvrtali dva kamarádi. Naštěstí zvolili jako lokalitu Lednici, takže mám šanci velkrysých 14 km přežít.

Zatímco první a třetí zmiňovaný závod mě ještě čeká, první letošní desítku mám za sebou. "První" je myšleno doslova. Ranní venčení čtyřnožce mi zabraňuje využít čas, kdy zbytek rodiny sní, ke sportovním výkonům. Ostatní části dne se mi pro pobíhání venku jeví jako krajně nevhodné. A tak mým jediným zachráncem zůstává eliptical, ze kterého párkrát týdně odstraním manželovy svršky, abych jej mohla využít k původně zamýšlenému účelu. Běžecké boty od loňska zahálely ve skříni.

Běh pro zahradu je antikovidově organizován tak, že každý může zvolenou vzdálenost uběhnout ve stanovených dnech v lokalitě dle vlastní volby. Původně mi třídenní časové rozpětí na počátku dubna (zahrnující víkend) vyhovovalo; přesně do chvíle, než manžel oznámil termín dovolené. V rozporu se svým přesvědčením jsem byla odsouzena nazout tenisky v pátek po práci a vyrazit k lesu. V sobotu jsem ve stejném čase seděla v letadle.

Jakkoli pohyb osob po obci v odpoledních hodinách není nijak hustý, několik překvapených pohledů jsem vzhledem k venkovní teplotě v legínách, mikině a s čelenkou na hlavě vyvolala. Snažila jsem se tvářit, že běhám denně.

Nedávné deště významně zjednodušily výběr trati, nad rozbahněnou lesní cestou zvítězila málo frekventovaná asfaltka. Výhodou této silnice je její nenáročný výškový profil. První kilometry jsem překvapivě uběhla v poměrně dobrém tempu; zpětně hodnoceno, pravděpodobně tomu napomohl drobný padající sníh, který motivoval k rychlému návratu domů.

Silnice tam a zpět posyktuje pouze 7,5 km. Abych docílila požadované délky, dala jsem v rovinaté střední části jedno vychytralé "kolečko", které mi mělo zlepšit průměr. K vlastnímu údivu jsem v tempu vyběhla i dva mírné kopečky a závod zakončila stiskem tlačítka stop 300 metrů od domu. Navíc s nečekaným osobním rekordem 0:58:33.

Pes ve dvoře mě nadšeně vítal. Překvapeným rodinným příslušníkům jsem potvrdila, že mám odběháno. Po změně dresu jsem čtyřnožce vzala ještě na přibližně čtyřkilometrovou procházku za účelem sběru medvědího česneku, čímž jsem odpolední výkon povýšila i na trénink do Lednice, která mě čeká v závěru měsíce (a obstarala manželovi přílohu ke grilovanému masu).

Co na tom, že jsem musela o export záznamu z chytrých hodinek požádat manžela a při vkládání výsledků na odkaz pořadatele omylem použila loňský screen. Evidentně jsem si sportovním výkonem vyrobila dost endorfinů na dočasný pocit štěstí.

Horší byly dozvuky, neb dvě hodiny jízdy v autě a následný čtyřhodinový let příliš nepomohly vstřebávání kyseliny mléčné ze svalstva a následující den jsem se k běžným turistickým výkonům musela mírně překonávat a na můj výstup z vozu byl mírně nedůstojný.

Svůj omyl při ukládání výsledků jsem zjistila až později při pohledu na výsledkovou listinu, kde jsem s loňským časem zaujala poslední místo z nemnoha závodníků běžecké desítky. Doufám, že mě pořadatel nebude dodatečně diskvalifikovat.

Vzhledem k dovolené a následným velikonočním svátkům mám mírnou obavu, že do dalšího závodu nebude mnoho příležitostí k tréninku. Nicméně pokud by se mi podařilo lednickým parkem proběhnout letošním průměrným tempem, budu spokojená.