kOmický blog CCCXVI.

Jarní prázdniny nás několikrát přesvědčily o důležitosti dodržování třetí dohody - nevytvářet si domněnky.

V absurdní snaze nic neočekávat probíhalo balení lyžařských nezbytností prokládané tvorbou přizdívky k vaně. Choť se v oblaku šedého prachu optal, zda se na hory těším. V hlavě mi běžel seznam povinností a necítila jsem nic, (pominu-li obavu z českých sjezdovek, která přetrvává od doby, kdy mi zběsilý snowboardista přivodil v Koutech otřes mozku).

Do ubytování inzerovaném pro 4 + 1 osobu jsme díky manželově invenci vyráželi v šesti (plus pes). Ani dodávka neposkytla dostatek prostoru pro přepravu dvonožců, čtyrnožce, jejich potravy a vybavení; otec rodiny problém vyřešil připojením vozíku. Svoji výbavu omezil na snowboard, ženě naložil běžky, lyže i prkno.

Nejstarší potomek si několikrát u obou rodičů ověřoval, zda si musí lyže brát. Rozmazlen výjezdy k jižním sousedům a školním lyžařským výcvikem v Krkonoších nepovažuje Beskydy za hory a na apartmánu hodlal dělat společnost výhradně psovi.

Prázdniny v březnovém termínu pravda nevěstily přívaly sněhu, koncem února se navíc podezřele oteplilo. Když navigace hlásila 15 km do cíle a výhled z okna automobilu nabízel pouze stopy sněhu, jímala nás lehká nervozita. Holá cyklostezka inspirovala dotaz, zda některé z větších dětí nemá s sebou tenisky, v nichž bych případně mohla chodit běhat.

Ubytování se nacházelo pod překvapivě plně zasněženou sjezdovkou, běžecká stopa v údolí byla ještě - s trochou tolerance - připravena plnit svoji funkci. Bonusem byl bufet s úžasnou nabídkou hned u vleku, pročež s lokalita získala spoustu plusových bodů. Případnou výpůjčku běžeckých bot jsem okamžitě stornovala.

Mimochodem dog friendly apartmán byl opravdu hezký - což první den zřejmě inspirovalo větší děti. Na svah vyrazil pouze manžel a nejmladší potomek, aby nás následně informovali přeskakujícími slovy z vysílačky: žádní lidé, sněhu dost, obtížnost přiměřená. (O tom posledním údajně musel přítomného svěřence několika výhrůžkami přesvědčit.)

Slečny si přispaly, po snídani se uchýlily k notebooku s filmem, syn zarputile studoval vlastní mobil... Nevydržela jsem. Po chvíli řevu na téma nevhodné konzumace potravinové i kulturní se mládež nečekaně převlékla do oteplováků a vyrazila. O něco později jsem překonala protestující žlučník a vystřídala manžela v dozorování střemhlavých sjezdů.

Následující den syn odjel lyžovat s kamarády do jiného většího střediska, zcela v rozporu s původním odhodláním nesportovat. S kamarádkou jsme ráno vyrazily "na otvíračku"; upravenou sjezdovku prostou lyžařů jsem v domovitě zažila poprvé v životě .

Střídali mě rodinní příslušníci, přičem jsem ochotně strávila pár hodin hlídáním psa (shodně jsme spali) a odpoledne provětrala na svahu snowboard. Pozdní oběd griloval manžel, mým příspěvkem byl jen hrnec okrájených bramobr. Pročež si již umím představit, že si lze na dovolené odpočinout.

Poslední den se na hlídání čtyřnožce dobrovolně nikdo nehlásil, slečny brázdily svah až do setmění (aniž zohlednily obavu rodičů) a navrhovaly zakoupení skipasů i na den odjezdu. Od záměru upustily, až když jim byla upřesněna jeho cena.

Pokud jsem při prvním večírku pojala obavu, že budeme nuceni dokupovat potravu, mýlila jsem se. Díky občasným návštěvám bistra a podávání pozdních obědů jsme poslední zbytky dojídali k snídani v den odjezdu. Došlo pouze nealko, naopak alkohol jsme vezli zpět (ačkoli možství vína bylo zredukováno již před odjezdem) - evidentně stárneme.

Prázdninový pátek strávil nejstarší potomek na rybářském veletrhu v Praze, mladší děti odpočívaly doma a rodiče prodlévali v zaměstnání - zaměstnáni plánováním nejen na víkend. Celkový dojem ze společně strávené dovolené byl nečekaně dobrý. Jen je třeba dát pozor, aby naše společné "příště" nevzbudilo přílišná očekávání.