Neznámé číslo pevné linky zvonící na soukromém telefonu přijímám s neskrývanou nedůvěrou. Ve výjimečných případech neoprávněně.
Začátkem týdne jsem místo obligátního "prosím" přidala nadstandardně i jméno a trpělivě vyčkávala. Namísto očekávané lukrativní nabídky investic či nepostradatelných výrobků pronesené nezaměnitelným hlasem školeného operátora se ohlásilo vzdělávací středisko, kam jsem se kdysi přihlásila jako náhradnice na kurz.
V první moment jsem byla nečekanou náplní pátečního odpoledne zaskočena, nicméně pohled do kalendáře ozřejmoval, že s trochou organizačních dovedností mohu pod odborným vedením směle proniknout do úvodu košíkářského řemesla.
Vyzbrojena odhodláním, pracovním tričkem a přezůvkami jsem koncem týdne směřovala k místu konání. Podcenila jsem pouze páteční brněnský provoz, pročež jsem do sálu dorazila mírně schvácena jako poslední z šesti účastnic. (Nečekaně jsem tím snížila věkový průměr osazenstva.)
Než kancelářský svetřík překryl pracovní oděv (se stopami aplikace hydroizolace), vyslechly jsme krátké úvodní slovo a obdivně prohlédly ošatku, která se měla stát výstupem našeho snažení. Následovalo rozdávání materiálu a názorná instruktáž, jak správně stvořit dno.
Obohacena informacemi o druzích vrb, době sběru proutí a způsobech jeho zpracování a skladování, vytvořila jsem základní kříž a zahájila vyplétání a formování spodní části ošatky. Trochu jsem se obávala, že mi leváctví bude komplikovat práci; při využití obou horních končetnin bylo možná i výhodou.
Pohled na ostatní účastnice bojující s proutky mě pozbudil, stejně jako krátká pochvala pana lektora. Směr oplétání jsme zachovaly všechny shodný, pravidelné křížení proutků občas některým mírně nevycházelo a z nutného (stále připomínaného) utahování docela bolela předloktí.
V postupných krocích následovalo založení stojáků a vytvoření "klece", do které jsme umístily staré závaží. Práce na hraně stolu se tak stala lehce adrenalinovou v očekávání, kdy padající kov přerazí nártní kůstky - k čemuž nakonec nedošlo. Stačilo, že při manipulaci s budoucí ošatkou létaly vzduchem šídla a nůžky.
Kurz trval šest hodin, přičemž kromě několika málo prodlev, kdy jsme dokončovaly určitý segment a vzájemně na sebe čekaly, byl čas plně využit. V krátké pauze určené k občerstvení jsem popíjela bylinkový čaj, neb původně zamýšlená svačina dávno podlehla v pracovní době.
Krátce mě přišla zkontrolovat manželova maminka, která shodou náhod byla ve stejný čas ve stejném zařízení, pouze na jiném kurzu. Pochválila mé rozpracované dílo a dohodly jsme pár organizačních podrobností na nedělní návštěvu.
Závěrečná hodina byla určena k zakončení výrobku. Zaplétání stylem "přes dva pod jeden" s přidržováním palcem vyžadovalo soustředění, ale podařilo se mi v něm najít rytmus. Ne tak v úplém závěru, kdy bylo nezbytné poslední tři proutky protáhnout do již zapletené části. Potupně jsem si vyžádala pomoc lektora, což nakonec učinily všechny účastnice.
Naše snaha byla korunována úspěchem. Deset minut před devátou hodinou jsme zběžně uklidily učebnu, odevzdaly nářadí a po společné dokumentaci se rozcházely k domovům vyzbrojené veledílem z proutí o průměru něco přes dvacet centimetrů. Ale mé nadšení bylo tak veliké, že jej nezkalila ani synkova zjevná neochota mi při rybářských výpravách obstarávat proutí.
