kOmický blog CCCX.

Jakkoli jsem pro mírnou psychickou poruchu příznivcem plánování, obvykle mají nejlepší ohlas akce neplánované.

Nečekanou příležitost vyjet na pololetní prázdniny do hor jsem nemohla nevyužít. Mé nadšení zprvu nezasáhlo manžela ani děti, nicméně odhodlání bylo vysoké a po přednesených alternativách (pojedu sama, sama s dětmi či sama s kamarádkou) rodina podlehla. Vyvázal se pouze nejstarší syn, neb po návratu ze školního lyžařského výcviku v Krkonoších shledal nabízené lokální možnosti nedostatečnými. Zákeřná matka neprotestovala, snadno tím získala dozor pro psa.

Vlažný postoj rodiny lze snadno vysvětlit, vylíčila jsem barvitě chatu s topením tuhým palivem a dojížděním na svah. Pro odchovance pobytů u Vranovské přehardy, kde výběr vody představoval  užitkovou přehradní ve kbelíku a pitnou v kanystru od studánky (obojí studené), představovala nabídka s tekoucí teplou luxus, neb sekerka k prorážení otvoru v ledu nebyla třeba.

Variantu "kamarádka" jsem nezavrhla, ani když manžel ohlásil spoluúčast. Mnoho kamarádek bych do spartánskcýh podmínek nelákala. Ale u dámy, která zvládne na otevřeném ohni přípravu krmě pro celý dětský tábor jsem obavy neměla. Naše dcera při balení překvapivě prohlásila, že se docela těší.

Zamýšlený odjezd v předvečer pololetních prázdnin chotě nenadchnul. Niméně byl nemilosrdně přehlasován, pročež s námi pokročilým soumrakem vyrazil na sever. Cestou mi ležérně sdělil, že sněžné řetězy, které den předem chystal, jsou příliš malé a nové větší se mu nepodařilo zakoupit.

Ke cti otce svých dětí musím uznat, že při skromné identifikaci místa určení dorazil správně, což při kontrolním telefonátu potvrdila i majitelka navigující nás tmou k objektu. Po sestupu do šachty tekla voda, oheň v kamnech vzplál a blahodárné teplo se rychle rozlinulo po obytném prostoru. Zatímco matky řešily uložení přítomných, jediný dotaz dětí směřoval - nečekaně - k heslu na wifi.

Po večeři jsme volně naplánovali program na následující dny. Co na tom, že jsme se druhý den ocitli každý na jiné straně téhož kopce. Důležité bylo, že naše ratolesti nezapomněly kluzká prkénka na sněhu ovládat. Prcek dokonce při třetí jízdě přesedlal z mého kolene na pomu, což starým kostem velmi ulevilo. Současně ovšem významně rozvolnil oblouky.

Následující den jsem ponechala děti v péči jejich otce a vyrazila s druhou částí výpravy vyzkoušet nové běžky. Trať přizpůsobena pro první zkušenost přítomných dětí s tímto typem pohybu byla nenáročná. Až na drobnou nehodu způsobenou ztrátou koncentrace při dosažení cílové hospůdky (provázenou pohmožděným pozadím a sebevědomím) hodnotím výlet pozitivně.

Dcera si během dne zamilovala tatínkův snowboard, který je sice délkově nepřiměřený její postavě, zato však velmi černý. Budí tak mírné poderžení, že vázání vlastního prkna poškodila záměrně a nominovala tím obětavého otce do role diváka, proti které výrazně neprotestoval. Zážitek doplnili palačinkami v restauraci a spokojení se vrátili na základnu.

Odvážné Amazonky neznavené běžeckým výkonem zvládly ještě ve večerním slunci obejít po břehu značnou část vodní plochy pod průhlednou záminkou hledání rybářských příležitostí.

Večerní družnou zábavu přerušil telefonát manželova tatínka, který tlumočil varování meteorologů pro náledující hodiny zahrnující vichřici a přívaly sněhu. Ráno skutečně foukalo a chumelilo, pročež jsme další sportovní výkony zavrhli. Po uvedení rekreačního objektu do původního stavu jsme pobyt předčasně ukončili. Pravděpodobně jsme tím vykoupili poměrně pohodovou nedělní cestu domů.

Po dlouhé době jsem se z víkednu vracela s pocitem neskonalého vděku opravdu odpočatá.