Kdykoli přes hromadu starého dřeva a zeď z kotovic stoupám na půdu, vybavuje se mi dáma z filmu Kulový blesk a její nesmrtelná hláška:
"...tady se mi to bude věšet". Naše "půdička" se totiž taky moc povedla, trávíme na ní proto dost času, jakkoli nemá ideální pochozí výšku. Například jedno krásné odpoledne...
Kancelářské šaty byly nahrazeny outfitem ze starých kalhot, trika a mikiny. Vlasy alespoň částečně ukryla kšiltovka, kterou doplnil respirátor. Drahý choť mikinu a montérky doladil vyztuženou čepicí, která chrání jeho lebku před přímým kontaktem s trámy.
Úkolem bylo překrýt strop dceřina pokoje (aktuálně tvořeného pouze prkny, vrstvou extrudovaného polystyrenu a omítkou), dočasnu izolací. Na jaře nás čeká jeho celková obnova, ale zimu je třeba přestát, aniž bude pokoj naší slečny pokrývat jinovatka.
Izolaci nám kdysi - výhodně - dodala firma, kterou jsme v úvodu rekonstrukce na doporučení švagra využívali. Zpětně to z jejich pohledu hodnotíme jako elegantní způsob, jak se vyhnout její likvidaci. Jednalo se o použitou izolaci a byla dosud v obrovských pytlých uložena v podkroví.
Přibližně čtvrtinu plochy stropu s ní pokryl syn s otcem v neděli před rodinným obědem; to jsem se ještě podivovala jejich nízké výkonnosti a sílícímu pokašlávání. Záhy jsem pochopila.
Pokud je práce s izoverem nepříjemná, manipulace s použitou a znovu smotanou vatou je doslova odporná. Mimo předpokládaných mikrojehliček, kterým ani rukavice a ochranný oděv nezabrání pronikat do pokožky, obsahuje i významné množství prachu a cizích předmětů. K naší úlevě neobsahovala alespoň myší hnízda a exkrementy.
Každý pytel skrýval překvapení - obsah bylo třeba vysypat, vytřídit, použitelnými kusy poklást strop a nezužitkovatelný zbytek vrátit. Během procesu přenášení pytlů a umisťování izolace mezi trámy padlo několik návrhů, že činnost přerušíme. V oblaku prachu jsme na sebe téměř neviděli a naši činnost provázel stále sílící kašel (pokrývce nosu a úst navzdory).
Když bylo pokušení utéct nejsilnější, zbývaly poslední čtvereční metry a poslední dva pytle, pročež jsme se značným sebezapřením vydrželi. "Půdičku" jsme pak opouštěli téměř slepí, vlečíc každý dva pytle zbytků určených k likvidaci. Cestou se mi podařilo vzít hlavou o trám a obsah jednoho balení vysypat, neb se rozvázal jeho spodní konec; drahý choť tuto neblahou zkušenost zopakoval.
Při seskoku zpět na hromadu dřeva mi teklo nejen z očí, ale i z nosu. Respirátor jsem vyhodila, bundu a kalhoty svlékala na dvoře. Zrcadlo v předsíni nabídlo pohled na rozmazanou řasenku lemující zarudlé bělmo. Nevzhlednou upírku jsem šla utopit do vany, s noční košilí opatrně uchopenou dvěma prsty nesenou daleko od těla. Zákonný protějšek záhy obsadil sprchový kout.
Následky manipulace s izolační vatou jsem po těle cítila ještě druhý den, nejhorší byly připomínky izolační mise zadřené pod víčky. A ačkoli mi při ranním venčení podrážděné oči usilovně slzely, utěšovala jsem se ale myšlenkou, že provizorium je hotové a do jara zatím daleko.
