kOmický blog CCCLV.

Odhodlání uběhnout půlmaraton přetrvává, leč trénink významně pokulhává. Občasná nesystematická aktivita upadající kondici nezachrání.

Nicméně každý impuls je třeba využít, neb je evidentní, že ranní procházky se psem zdaleka nejsou dostačující.

Když kolega oznámil svůj úmysl absolvovat cestu do práce na kole, okamžitě jsem se přidala. Nebylo to velké hrdinství - jeho cesta měří třicet kilometrů, moje trapných třináct. Navíc s manželovým příslibem náhradní dopravy v případě nečekané krize či kolize.

Příznivé počasí mě přimělo dopravní experiment zopakovat i následující den. Pokračování ve dnech následujících hatila nepřízeň počasí a odpolední povinnosti. Ale nevzdávám to; dohledám světla, nahradím nášlapy a vyzbrojím se reflexní vestou.

Třetí den mě čekala větší výzva - uplatnění poukazu na vyjížďku na koních. Jako podporu jsem s sebou přibrala dceru. Velkomyslně jsem odmítla krokovou vyjížďku, neboť mi nedávalo smysl, aby se mnou hodinu někdo pochodoval po lese. Po dohodě jsme byly přiřazeny ke skupince zkušenějších jezdkyň. Vybrali mi ale pohodového koníka.

Po nezbytných přípravách (čištění a sedlání) jsem se mimochodem dozvěděla, že skupina jede ven na dvě hodiny. Milý pán, kterému jsem svojí nečekanou odvahou ušetřila sedm kilometrů pěší chůze, mě opakovaně ujistil, že se nemám bát - a vyrazily jsme.

Dvakrát jsem jeho doporučení porušila. Poprvé, když se mi v klusu uvolnil třmen. Podruhé, když se koně mírně plašili nečekaným hlukem při míjení obydlí. Hřbet jsem ale neopustila. Kupodivu mě nenapadlo se bát při dalších klusech ani cvalech.

Po sesednutí jsem nějakou dobu překonávala chůzi vysloužilého námořníka, jinak byly naše dojmy velmi pozitivní. Natolik, že jsem si nechala majitelkou přednést možnosti koňského tábora pro dceru, kam jsem ji hned od pondělí vyslala. Paní s marketingovým talentem zvýšila obsazenost termínu a já snižila stav prostředků na účtu.

Příštího dne jsem měla mírný problém vydrápat se na půdu za účelem instalace rekuperace a přidružených dechových cvičení v respirátoru. Následné neúspěšné pokusy zabránit zaprášení interiéru při prořezávání průduchů mi daly zabrat ještě více. Perfektní cvik vůle: stoj na otočné barové židli (na špičkách), vzpaženo (nad hlavou přidržovat u stropu obrovský igelitový pytel) a výdrž (!).

Přepravy na bicyklu žádné stopy svalové únavy nezanechaly, zato vyjížďku jsem cítila několik následujících dnů. Netrénované svaly intenzivně protestovaly i v případě, kdy jsem v kanceláři chtěla elegantně přehodit nohu přes nohu.

Dobře mi tak! Na tréninkovém plánu musím ještě zapracovat.