Vzpomínky na Ameriku 7

Při psaní řádků, o které se podělím tentokrát, jsem poprvé přemýšlela, jestli nevytvořit cenzurovanou verzi pro rodiče...

Mail s pořadovým číslem 7, který jsem předloni z USA posílala, byl tak dlouhý, že ho budu muset rozdělit minimálně na dvě části. Sice tím možná utrpí celkové vyznění, které se tenkrát neslo ve znamení průšvihů a deziluzí, ale snad aspoň tolik neutrpí čtenáři...

Hledání práce je sisyfovská práce

V poslední zprávě ode mě jste se mohli dočíst, že už jsme byli na úřadě v Elizabeth City. Minulý týden mi přišla karta se social security number, tím se můj pobyt zde definitivně zlegalizoval a hledání druhé práce už nestálo nic v cestě – teoreticky. Prakticky ovšem ano; totiž to, že je půlka července a všechna místa jsou dávno obsazená. Strávila jsem celý týden tím, že jsem lítala, kde se dalo – restaurace, benzinky, obchody s čímkoli, ale nikde už nebylo volno.

Pak to vypadalo, že se na mě usmálo štěstí. Manažerka Food Lion (supermarket, kam chodíme nakupovat a pácháme kvůli tomu sebevražedné sprinty přes tu velkou silnici) řekla, že mě vezme, ale ten den jsem si zapomněla kartičku se SSN, takže jsem musela přijít nazítří znovu. Vše vypadalo skvěle – dokud se nezeptala, jak dlouho u nich hodlám pracovat. Když jsem řekla, že do poloviny září, jen se usmála a poslala mě pryč s tím, že jinak než minimálně do října to pro ni nemá cenu. Jako by pak nemohli najít někoho dalšího… Na vlastní kůži jsem se tak přesvědčela, že upřímnost za každou cenu mi tady asi práci nesežene.

Cestou zpátky jsem šla kolem Brew Threw, což je takové vylepšené "drive" okénko, jaké mají fastfoodové řetězce. V podstatě jde o tunel, který vypadá trochu jako myčka, v něm jsou normální regály s jídlem, pitím, alkoholem, ale i oblečením, auto do něj vjede, řidiči z okénka řeknou, co chtějí, a prodavač jim vše podává dovnitř.

A protože u tunelu stála na trávníku cedule „Hiring employees“, hned jsem tam celá říčná naběhla, že to chci. Brew Threw ale bohužel sídlí hned vedle Ben Franklin, takže tu ceduli viděli pochopitelně úplně všichni a dotazníky tam měl celý náš barák. (Pozn.: Při hledání práce se všude musí vyplnit tzv. Application form, kde se uvádí veškeré informace, často třeba včetně etnického původu a podobně, a teprve na základě těchto formulářů pak zaměstnavatel vybírá). Nicméně manažer tam stejně měl být až za dva dny.

Pozítří jsem tam tedy běžela hned v osm ráno ještě před prací v BF, abych byla první. Seděl tam chlápek kolem čtyřicítky, pěkně po americku se usmíval od ucha k uchu, vysvětlila jsem mu, že mám zájem o práci, on mě zrentgenoval od hlavy až k patě a pravil, že musí být fér a přede mnou tam byl ještě jeden člověk, nicméně že se mu zamlouvám a ať přijdu v jednu a on se definitivně rozhodne. Taky mě varoval, že se jedná o fyzicky hodně náročnou práci, spíš pro kluka (třeba přemísťovat barely s pivem), ale že se to zvládnout dá.

V jednu jsem tam tedy celá nedočkavá běžela a on už na mě čekal a slavnostně mi oznámil, že se rozhodl pro mě. Křepčila jsem radostí po celém tunelu, dokud nedodal, že si musím dojet do Weecheese (město asi tři čtvrtě hodiny autem odtud) do centrály pro zaměstnanecké číslo, jinak nemůžu začít pracovat. Koukala jsem jak blázen, kde si mám asi to auto napískat, ho nijak netrápilo, řekl jen „je to na tobě, mám tady frontu lidí, kteří to místo chtějí, když tam dneska nezajedeš, budu muset vzít někoho jiného“. Letěla jsem domů, chvíli otálela, zvažovala možnosti a nakonec zavolala milionáři Gerardovi s prosíkem, jestli by mě tam náhodou neodvezl. O dvě hlavy menší Gerardo má pro mě slabost, takže za čtvrt hodiny byl u domu i se svým monstertruckem a vyrazili jsme.

Manažer nám nakreslil jakousi záhadnou mapku, já bych podle ní nenašla asi nic, naštěstí Gerardo z toho vyčetl dost na to, abychom daný úřad po hodině konečně našli. Sídlil totiž v obrovské rezidenci uprostřed mokřadů, daleko od civilizace. Když jsem celá šťastná vzala za kliku s vidinou, že už mám opravdu práci v kapse, uvítala mě ve dveřích paní s „upřímně“ lítostivým výrazem, mobilem v ruce a slovy „You must be Kate, I´m really sorry, but…“ Zkrátka pět minut poté, co jsme odjeli z Nags Head, přišel za tím manažerem nějaký kluk a on dal tu práci jemu, právě proto, že to byl chlap.

Stála jsem před tou ženskou a měla co dělat, abych se nerozbrečela, těžko říct, jestli víc vzteky, nebo zoufalstvím. Už jsem s tím fakt počítala a tohle rozhodně nebylo košér jednání. Začínám si tady pomalu zvykat na to, že jsou sice všichni hrozně milí a přátelští, ale platí pravidlo, že čím větší úsměv, tím menší upřímnost. Málokdo dovede říct do očí, co si opravdu myslí. To je samé "How are you?" a "What´s up?" a "I´ll help you", ale jsou to společenské fráze, ne vážně míněná slova. Bylo mi trapně především kvůli Gerardovi, otravovala jsem ho vlastně úplně zbytečně. Kdyby moje angličtina obsahovala bohatší slovní zásobu ohledně různých nelichotivých přívlastků, asi bych za tím chlapem v Brew Threw šla a od plic mu pověděla, co si o takovém jednání myslím...

Ženy nehrají fér

Při cestě zpátky Gerardo navrhl jet do Hooters a tím odstartoval další průser dne. Teď musím udělat malý Cimrmanův krok stranou a připojit vysvětlující odbočku:

Co je to Hooters? Ehm... Hooters je specifická síť restaurací, nebo spíš fastfoodový řetězec, kde jako obsluha pracují jen mladé atraktivní holky v atraktivních oblečcích. Číšnice a hostesky tu mají nejen roznášet jídlo, ale i bavit zákazníky, rozuměj povídat si s nimi, fotit se a "svou krásou a vystupováním jim zpříjemňovat chvíle strávené u jídla" (citace ze zaměstnaneckého manuálu).

Na Outerbanks je jedna pobočka v Kitty Hawk, městečku vzdáleném asi dvacet minut autem od Nags Head, čili pěšky i na kole už příliš vzdáleném na to, abych tam na nějakou práci pomýšlela. Asi před čtrnácti dny byla Natálka s nějakým ctitelem na večeři právě v Hooters a jen pro formu se poptala, nemají-li volná místa. Manažer ji ohodnotil jako dostatečně atraktivní a nabídl jí, že místo je, dokonce že jich je momentálně volných několik. Naty přijela domů nadšená, jelikož dýška v tomhle podniku jsou přímo astronomická, a začaly jsem kvůli tomu pátrat po možnostech koupě auta, že bychom tam spolu jezdily. Pak se ukázalo, že auto koupit nelze, a tak jsme tuhle možnost s lítostí pustily z hlavy…

Konec odbočky:-) Při cestě z toho úřadu Gerarda zničehonic napadlo, abych se poptala na práci v Hooters, s tím, že Naty vyzvedneme doma a pojedemě obě. Na mou námitku, že se do Kitty Hawk stejně nemám jak dopravovat, jen mávl rukou s tím, že mě bude vozit, to že je to nejmenší, a ať to aspoň zkusíme.

Jeli jsme tedy domů pro Naty, jenže tam nebyla. Holky mě poslaly na pláž, ale nenašli jsme ji ani tam. Pak jsem ještě pro jistotu skočila do Ben Franklin, ale slehla se po ní zem. Nechtěla jsem bez ní jet, nicméně Gerardo prohlásil, že ji tam hodí druhý den a ať se aspoň podívám, co a jak, jestli by mě to vůbec zajímalo.

"Pohovor" v Hooters byl opravdu krátký. Přišel, podíval se, přijal mě - tak by se dal tento proces stručně shrnout. Manažera více než kvalita angličtiny zajímaly moje nohy. Pak si jen ověřil, že mám social security number a čas po tři večery v týdnu a bylo to. Zatímco jsem ani nevím jak podepisovala smlouvu, koukala jsem trochu vyděšeně kolem sebe na dlouhovlasé opálené modelky v ultrákrátkých šortkách, jak s profesionálním úsměvem nosí osm talířů najednou. V tu chvíli jsem začala pochybovat, jestli to byl dobrý nápad - jak kvůli šortkám, tak kvůli talířům...

Cestou zpátky jsme ještě zastavili v sousedním městečku pro dvě Litevky od nás z domu, které byly taky někde na výletě, a mně bylo poněkud podezřelé, proč se tváří strašně naštvaně a vůbec se mnou nemluví. Navíc na rozdíl ode mě uměly španělsky, takže se v téhle řeči během jízdy pěkně pohádaly s Gerardem, a nedalo zas tolik práce poznat, že kvůli mně.

Když jsme zaparkovali u domu, přicházela zrovna Natalia. Litevky se s ní daly do řeči, já šla do pokoje, načež asi za deset minut Naty vběhla naprosto rozzuřená dovnitř a začala na mě křičet, co si vůbec myslím, ukrást jí práci, že bez ní bych o tom v životě nevěděla a že tím se mnou skončila. Koukala jsem jako blázen, byla jsem tak překvapená, že jsem se prvních pět minut nevzmohla na slovo. Pak jsem konečně popadla dech a snažila se jí vysvětlit, že můj nápad to nebyl, že jsme ji hledali všude možně a navíc že mi přece sama říkala, že volných míst je v Hooters několik a že mi to manažer i teď potvrdil. Vůbec mě ale neposlouchala, práskla dveřmi a já seděla v pokoji a připadala si jak úplný idiot.

V šest jsem šla na večerní směnu do Ben Franklin, kde se na mě všechny holky dívaly, jako by mě chtěly zabít. To už jsem se opravdu naštvala, protože mi celá situace připadala dost nepřiměřená tomu, co se stalo, takže jsem Natalii odchytila u klece s kraby a vysvětlila jí, že mě dost uráží, když mě zřejmě považuje za mrchu, která kvůli svýmu prospěchu kdekoho podrazí, a že jestli na to takhle pohlíží, je mi to líto, ale já jsem nic špatnýho neprovedla, nevím, kde se v ní tenhle pocit vzal a ráda bych, aby mezi námi bylo jasno, včetně toho, aby jela hned příště se mnou a sama se přesvědčila, jak se věci mají. Prohodila něco v tom smyslu, že teď se o tom nechce bavit, a pak už jsme se až do zavíračky neviděly.

Po práci jsem šla ještě nakoupit, a když jsem asi v jedenáct přišla domů, sedělo celé osazenstvo našeho bungalovu s bonusem několika Mexičanů k tomu na terase. Po mém příchodu všichni zmlkli a jen blbě koukali, opravdu nádherná atmosféra. Zapadla jsem dovnitř a dávala zrovna věci do lednice, když jsem oknem zahlídla, že přijel Gerardo. Chvíli na to vypukla venku opět nějaká hádka, nestarala jsem se o to a zapadla do pokoje nad knížku.

Teprve pozdě večer za mnou přišla Naty, omluvila se mi a věci se konečně vyjasnily. Všechno způsobily ty dvě Litevky, které jsme vezli v autě. Byly na mě hrozně naštvané - protože se den předtím domluvily s Gerardem, že je někam odveze. Jenže pak jsem mu zavolala já kvůli tomu úřadu a on se na ně vykašlal (aniž by jim dal vědět) a jel se mnou. A ozval se jim až odpoledne. Tohle mi ovšem samozřejmě neřekl ani on předtím, ani nikdo jiný později, a ty dvě si zas myslely, že já o nich věděla a jeho jsem "uhnala" pro sebe na jejich úkor. Ze vzteku pak Naty řekly, že jsem jela do Hooters a ukradla jí práci, ačkoli o tom věděly kulový...

Když jsem pak Gerarda druhý den potkala, zeptala jsem se ho, jak to bylo, a on mi to potvrdil – s tím, že ho mrzí, jaké máme mezi sebou spory, ale že příště by udělal totéž. Protože já jsem mu zavolala v nouzi, když jsem opravdu něco potřebovala, poprosila jsem ho a poděkovala mu, kdežto ostatní obyvatelky našeho domu berou vše jako samozřejmost a využívají jeho i ostatní kvůli každé blbosti a dělají si z nich pojízdné nákupní tašky.

No, nedělám si iluze, že by za všechno mohl jen Gerardův smysl pro fair play a slušné jednání, vím, že se mu líbím, ale i tak bylo docela milé slyšet tohle překvapivě rozumné vysvětlení. Kéž by se tu dalo takhle mluvit se všemi...

Pro dnešek se loučím a předem avizuji, že bude hůř. Ale to už se sem tentokrát nevešlo.