Vzpomínky na Ameriku 4

... tak jsem se konečně podívala dál než na pláž. A slibuju, že už si nikdy nepostěžuju, že se v práci nudím.

Moji milí,

srdečně vás zdravím se svými dalšími zážitky z amerického kontinentu. Tedy ostrůvku u něj. Ha, kteří z vás si povšimli diakritiky? Ano, můj notebook se konečně probral k životu, a to díky pomoci místního podivína Jamieho (o něm zas jindy), který mi svým manuálním přístupem k věci trochu naháněl hrůzu, nicméně laptop nakonec ani jednou neupustil a wi-fi zprovoznil. Je tedy fakt, že občas vypadne (internet, ne Jamie) a pokaždé mi tam naskočí jiná síť, ale jinak funguje a to je hlavní. Čili u spolubydlících budím závist:-)

Nyní už tím pádem mohu vesele vydělávat a posílat články, Honza (šéf našich příloh, pro kterého to dělám), mi nechal víceméně volnou ruku co do formy i obsahu, důležitý je jen rozsah. Tak si to tu pomalu dávám do kupy, abych vyplodila něco smysluplného.

Supersize me

Začala jsem už konečně naplno plnit svoje sportovní předsevzetí a každý den ráno cvičím a nařizuju si libovolnou sportovní aktivitu. Kromě plavání je v tomhle vedru všechno dost nevděčný počin, ale jinak by mě po návratu domů asi nikdo nepoznal. Opravdu totiž platí to, co mi říkali všichni dříve Ameriku navštívivší – buď se tu budu stravovat levně polotovary do mikrovlnky, extra velkými baleními všech možných sušenek a krekrů a podobně, nebo se zruinuju kupováním ovoce, zeleniny a všeho, co je zdravé. Zvolila jsem prozatím takový zlatý střed, kupuju od všeho něco, v místním supermarketu navíc bývají dost často různé akce jako u nás, že se zlevní nějaká konkrétní věc, minulý týden například hroznové víno, tak jsem ho jedla dva dny v kuse (což se moc nevyplatilo, protože jsem rovněž dva dny v kuse seděla na záchodě a výsledný efekt byl tedy nulový).

Největším lákadlem je zmrzlina, protože ta je výborná, bohužel menší balení než 1,5 litru prostě nikde neseženete, něco jako jednotlivé nanuky zde asi vůbec neznají, a jakmile k tomu člověk zasedne, je těžké přestat… ostatně velká balení jsou tu problém obecně, vyjdou nesrovnatelně levněji než menší (která bývají vzácnost), ale o to víc toho pak sníte. Je docela vtipné jít ze supermarketu a v každé ruce nést kbelík jogurtu.

Ale zpátky ke sportu: běhání s mp3 je fajn, na to jsou tu trasy dobrý, ale ještě víc než po trávě mě to baví na pláži v písku. Cválám ve vodě, šetřím klouby, vítr mi romanticky čechrá vlasy, stříkající voda nádherně chladí a navíc se krásně opálím. (Také vidíte ty zpomalené záběry Pamely Anderson z Pobřežní hlídky? Ano, tak přesně takhle u toho nevypadám.) Mám už svoji pravidelnou trasu a tu postupně prodlužuju. Opalující se špekatí Amíci na mě sice koukají trochu podezřívavě, snad to nevyzní moc nafoukaně, ale většina z nich by pohyb potřebovala stokrát víc než já...

No a k tomu to plavání – podél pobřeží se to dá docela dobře, tak 15 - 20 metrů od břehu už se vlny netříští a dá se v nich plavat příjemně. Akorát ta moje žraločí fóbie… ostatně dnešní zážitek: Byly jsme s Denisou na pláži, já jsem seděla zrovna na dece a pozorovala lidi ve vodě. A najednou asi dvacet metrů od těch, co byli nejdál od břehu, se objevila černá hřbetní ploutev, pak ještě jedna. Propadla jsem hysterii a nechápala, že nikde žádná panika a ani si toho zřejmě nikdo nevšiml, tak už jsem pomalu vstávala a křičela „To ty žraloky nevidíte, nebo co? Mazejte z vody!“, ale pak se těch ploutví objevilo dalších asi deset a začaly se ladně vynořovat a zanořovat – byli to delfíni! Mohla jsem na nich oči nechat, proplouvali si tam tak poklidně podél všech těch koupajících se lidí, pár metrů od nich, a putovali pomaloučku podél břehu snad hodinu. Tento úchvatný zážitek mi kalí jen fakt, že pokud se oni dostali takhle na mělčinu, lidem kousek od nich byla voda po prsa, žralok (kterej je navíc menší) se tam dostane taky. Ještě že jsem je nezahlídla, když jsem byla ve vodě, to bych tam asi dostala infarkt stejně jako loni v Chorvatsku, kdy jsem se málem utopila jen kvůli odrazu písku…

Dalším dnešním velkým zážitkem na pláži bylo, že jsem konečně viděla pěkného Američana (už jsem si myslela, že tohle slovní spojení tady v reálu vůbec neexistuje), který se o mě navíc docela zajímal (vydal se za mnou až do vody, asi ocenil moji snahu varovat koupající se národ před nebezpečím:-). Byl to plavčík právě na té naší pláži a myslím, že to bude na dlouho asi zas poslední pohledný kluk, kterého tu uvidíme, Denise málem tekly sliny. Jinak je to tu fakt docela tragédie, myslela jsem, že ty řeči o obezitě Američanů jsou trochu přehnaný, ale v Nags Head rozhodně ne. V Čechách jsem si mezi těma vychrtlinama připadala vždycky skoro tlustá a tady na mě asi v plavkách pohlížejí jako na anorektičku. Jsou tu tlustí úplně všichni včetně malých dětí, což je na tom nejsmutnější. Ale když nejlevnější nápoj je tu cola a jídlo hamburger, čemu se divit… Na druhou stranu je to dostatečná motivace nepolevit ve sportovním drilu, abych nepřijela domů taky taková.

Are you busy?

Nyní se dostáváme k mému největšímu problému (kromě stálé absence social security number, ze které už jsme všichni zoufalí), a tím je Mr. Tommy, majitel Ben Franklin. Nevím, co jsem komu udělala, že jsem uvízla v jeho zorném úhlu. Tommy je dědula (už to, že si někdo v jeho věku nechá říkat Tommy!), spíš jedudědek kolem osmdesáti, ale díky plastikám vypadá na 70, táhne to totiž s Debbie, tak musí vypadat, no né? Peřinu si vystýlá stodolarovkama, které nestihne utratit ve své letní rezidenci na Floridě. Kromě toho mi spolehlivě kazí veškerou zbylou radost z práce. Nějak si mě „oblíbil“, což se projevuje tak, že nás je v obchodě momentálně sice 12 holek, ale on se navěsil na mě a celou směnu ho mám takřečeno za prdelí.

Tommyho životní náplní je chodit po obchodě, do všeho mluvit, ale takovým způsobem, že je to úplně k ničemu, jenže protože se to tak dělalo už za dob prezidenta Lincolna, tak se to tak bude dělat i za Bushe. Opravdu netuším, proč si vyhlídl mě, ale v současnosti to den co den vypadá tak, že dorazím do práce, jsem přidělena na nějaké místo a sotva začnu dělat, co mám, odněkud se záhadně vynoří Tommy (podezřívám ho, že sedí u obrazovek přenášejích kamerový záznam a čeká, až se objevím) a odvleče mě někam úplně jinam, nadělá zmatek nad zmatek, za všechno mi vynadá, pro jistotu, a přikáže mi dělat nějakou naprosto nesmyslnou činnost, která přinese víc škody než užitku. Hitem tohoto týdne jsou sluneční brýle, kolem kterých stále brousí jako rys a zřejmě kvůli nim nespí.

V obchodě stojí čtyři veliké stojany se slunečními brýlemi, které tam donedávna byly seřazené víceméně náhodně, pouze se doplňovala prázdná místa. Tomymu se to znelíbilo, a tak mi jednoho dne nařídil utřídit je podle velikosti. Když jsem to během dopoledne udělala (práce pro vraha, fakt), zjistil, že to není úplně ono, a musela jsem je přeházet podle tvaru. Další den podle barvy, pak podle toho, komu jsou určeny (čili děti – teenageři – ženy – muži – ale polovina těch brýlí je univerzální), a nakonec se rozhodl, že tam musí být všechna tahle kritéria. Čili se to ustálilo na tom, že každý sloup je pro jednu cílovou skupinu, na něm jsou brýle seřazené vertikálně podle barvy a horizontálně podle velikosti. A běda, jak by něco nesedělo. Mým úkolem je to neustále hlídat a rovnat, ale vzhledem k tomu, že lidi si vyzkouší milion brýlí a NIKDY je nevrátí tam, kde je sebrali, je to sisyfovská práce. Což ovšem Tommy nějak nechápe.

Včera už jsem se opravdu rozčílila, protože mě pětkrát za sebou poslal do skladu pokaždé pro troje brýle, nějak mu přišlo, že je tam moc černých a málo bílých a pak zas moc těch s netopýřími křídly a málo těch hranatých a není to přesně v poměru na desetiny sloupu atd. Když jsem tam všechno narovnala a běžela pomoct k pokladně, kde se tvořila fronta, asi za minutu se za mnou přiřítil (dobře, přišoural) s tím, jak si můžu dovolit dělat jinou práci, když jsem nedokončila, co mi řekl. Odpověděla jsem, že jsem to přece právě teď dodělala. Na to on, proč jsou tam tedy DVĚ prázdná okýnka. Načež jsem já ukázala na paní ve frontě a povídám, protože si tahle Miss asi tak před deseti vteřinami dvoje brýle vybrala. Tommy: Tak je musíš okamžitě doplnit. Já: Ale já musím teď pomoct s tou frontou. Tommy: Oni to tu zvládnou. Já: Ale když mě volají mikrofonem, nemůžu nepřijít. Tommy: Nejdřív uděláš, co ti řeknu já, a až pak tohle. Já: A když tu nebudete? Pak je v tom zmatek, jednou na zavolání přijdu, jednou ne. Tommy: Neboj se, oni to zvládnou. Dokud nebude fronta dvaceti lidí, nestarej se o to. Asi o půl hodiny později tam byla fronta OSMI lidí a Tommy za mnou celej říčnej přifuněl, jak to, že tam nepomáhám, když vidím tu frontu. Už jsem se neovládla a dost ostře mu odsekla, že to je stále celých dvanáct chybějících lidí do dvaceti, zatímco já musím běžet doplnit do regálu dvoje brýle. Na to neřekl nic a pomstil se mi tím, že mě poslal přerovnat znovu regál s botami, což jsem dělala ten den ráno.

No, tak to je Mr. Tommy a jeden příklad za všechny. Totéž se opakuje u triček (musím všechna obracet tak, aby ramínko směřovalo na stejnou stranu, zatímco roztřídit smíchané velikosti považuje za ztrátu času) i jinde. Kdyby takhle péroval všechny, budu se tomu smát a společně si zanadáváme, ale vzhledem k tomu, že ostatních si vůbec nevšímá... Začínám z něj mít paranoiu, jak na mě pokaždé vykoukne někde zpoza regálu, ať jsem kdekoli, jako by hlídal každý můj pohyb. Už i Wadeovi je mě líto, ale nic s tím nenadělá, majitel je majitel a jeho slovo platí. Jenže pak nemá cenu, aby mi dal za úkol něco pořádného, když si Tommy za pár minut něco vymyslí a odvolá mě od rozdělané práce. Ach jo. Snad dědka tohle bláznění časem přejde.

Konečně jsem se odvážila za humna

Koukám, že jsem se zase nějak rozjela. Tak ještě rychle k mému včerejšímu výletu na kole. Tedy na kole… myslím, že to je velmi eufemistický a velkorysý výraz. Měla jsem na výběr z asi pěti „kol“, sáhla jsem po tom jediném, kterému šla zvednout sedačka (za skřípotu zrezivělé trubky), ale na mých sto osmdesát centimerů to bylo pořád málo. A tak jsem se v pozici opice na brusu, na polovypuštěných gumách, bez přehazovačky a s řídítky končícími někde za zády vydala za rytmického vrzání na dobrodružný výlet.

Naštěstí je tady všude rovina, na tomhle ďáblově stroji bych nevyjela ani centimetr kopce, ale cestou od domu jsem stále jela proti větru, takže to stejně byla neskutečná jízda. Navíc Američané jako automobilový národ na chodce a cyklisty nemyslí. Chodník se tu obvykle záhadně objeví a stejně záhadně zmizí na nejméně vhodném místě. Na pěšího i cyklistu řidiči pohlížejí jako na exotickou zvěř, většina přibrzdí a ještě se pětkrát nevěřícně otočí. Nicméně výlet jako takový se mi moc líbil.

Jela jsem po vedlejší silnici, která je rovnoběžná s pobřežím a tou velikou šestiproudovou silnicí a vede mezi nimi. Koukala jsem s otevřenou pusou na „letní sídla“ Američanů, protože kromě těch celkem obyčejných dřevěných kadibudek na nožkách, jako je ta naše, jsou tu také obrovské luxusní rezidence, rovněž na kůlech, celé ze dřeva a zasazené do zeleně velice dovedným způsobem, kdy vše působí propleteně, harmonicky a v dokonalém splynutí s přírodou. Až na to, že před každým domem stojí minimálně čtyři auta (nevím, jak místní vozový park složený výhradně z trucků nejlépe popsat, u nás tyhle s prominutím krávy nejezdí, na mě to působí jako kabina od kamionu). Takhle jsem jela pořád dál a dál, až jsem dorazila k té velké silnici a rozhodla se podívat na opačnou stranu, tam jsem se dostala do ještě krásnější čtvrti a zjistila, že opravdu jsme na ostrově, protože se přede mnou najednou objevilo moře, a v dáli za ním pevnina - americký kontinent. Bylo to tam takové tajuplné, už zapadalo slunce a kolem mě spousta domků na kůlech přímo ve vodě, u nich se kolébaly přivázané loďky, vlny se tříštily o kamenné pobřeží... no moc se mi to líbilo, jé...

Pak jsem se tam nějak trochu motala a najednou se ocitla před bránou do Jockey´s Ridge State Park, o kterém jsem něco věděla z prospektů. Je to národní park, veliký přírodní areál, kde jsou obrovské písečné duny jako na Sahaře. K nim se jde po dřevěných chodníčcích (pro zasvěcené jako třeba na Soosu:-), které vedou džunglí různých podivuhodných stromů a rostlin, na každém rohu je cedule s obrázkem nějakého zvířete, které tam žije (bohužel jsem viděla jenom zajíce). A na těch dunách lezou jako broučci stovky lidí, kteří bosí šplhají sem a tam a tam a sem a pouštějí draky nebo lítají na takovým malých rogalech, která se tam dají půjčit. Bohužel já jsem tam na kostitřasu přijela až v osm večer, takže jsem se dostala jen na takovou vyhlídku na kraji a viděla zlomek té krásy, ale určitě se tam brzy vypravíme na pořádný výlet. Někde za těmi dunami je prý nádherná zátoka jako z pohádky. Také jsem si tam na nástěnce přečetla, že pohyb dun vyvolává „zpěv“ písku (zřejmě to, co slyšel budoucí faraon Thutmose na poušti, a proto vyhrabal sfingu:-), což zní nádherně, a také že tam jsou časté písečné větrné bouře, a že když návštěvníci parku uslyší sirénu, mají „as soon as possible“ utíkat pryč. Vtipné. Počkala jsem si na západ slunce nad dunami, bylo to překrásný a úplně jsem z toho byla nějak v háji, protože všude kolem mě voněly borovice a cvrčely cikády, takže jsem se cítila jako v Evropě ve Středomoří, někde v Řecku nebo Chorvatsku… Ach jo…

A pak už jsem frčela domů a to je pro dnešek všechno, protože jsem popsala tři strany a určitě to nikoho nebude bavit číst. Večer se chystáme poprvé do víru zábavy, hromadná výprava na diskotéku (je jich tu hned několik, protřelá Natálka vybere tu nejlepší), tak jsem zvědavá, jak to na mě zapůsobí.

Ahoj příště!