S Jessinkou v posteli

Text bez jakýchkoli ambicí, jen pro čiré potěšení aneb Pes je lék na všechno.

Oficiálně se jmenuje Rosey Rose Gold z Benešovské zahrady, ale pro nás je to od začátku Jessinka. Rok a půl stará fenka šeltie (laicky řečeno jde o bonzaj z kólie, jak jednou poznamenal můj strejda), miláček rodiny.

Pokaždé, když jedu domů za rodiči, nemůžu se dočkat jejích vítacích rituálů plných nefalšované radosti, při kterých se děsím, že ji každou chvíli sklátí infarkt.

Když jsem byla doma naposledy, zjistila jsem, že jí rodiče dopřáli zlepšovák - aby se v pokoji přes den tolik nenudila (rozuměj neničila všechno jako nedávno třeba čudlíky k zesilovači u pc, čehož si táta všiml, až když si pustil hudbu a nestačil se divit, jak si mohl ty basy tak rozladit), vytahují jí částečně žaluzie a k oknu staví židli. Nechápu, jak to ten pejsek vytuší, podle čeho pozná, že po měsíci nepřítomnosti v její smečce půjdu zrovna v úterý ve tři odpoledne po ulici, ale najednou vidím v okně zlatou hlavičku, která mě upřeně pozoruje, aby vzápětí zmizela a hystericky štěkala rovnou za dveřmi.

Po půlhodině, kdy se konečně pořádně přivítáme, můžu jít sčítat škody a podívat se, který kousek zdi zase ohryzala a která noha od židle je zas o něco tenčí.

To nejlepší ale začíná večer, a to nejprve téměř rodinnou hádkou, která se vede o to, kdo bude mít na noc psa do postele.

"Dneska jsem na řadě já, navíc mám narozeniny!" snažím se prosadit svoje právo, a po lítém boji se mi to konečně podaří.

Slavnostní okamžik nastává. Obřadně natřásám peřiny a velkoryse nechávám Jessince vybrat první, kam si lehne. Samozřejmě se roztáhne napříč polštářem, takže na mě už zbyde jen malý růžek.

Dokud svítím a čtu si, leží klidně a jen občas protáhne packy. Jakmile ale zhasnu, začne cestovat. Nejdřív se zvedne a uvelebí se na nohou, takže se co chvíli budím a kontroluju, jestli mi ty dřevěné klády ještě neupadly. Potom se vrátí zpátky na polštář a přitulí se tak těsně k obličeji, až mě pro změnu probudí neodvratný pocit, že se dusím.

Pošoupnu se tedy, ale pes se sune se mnou, protože se chce tulit. Takže během noci cestujeme stále sem a tam - vždy, když se odtáhnu až na konec polštáře a nemám už kam uhnout, přendám si hlavu z druhé strany psa, který se posunuje opět za mnou nazpátek.

Ráno v sedm mě začne něco šimrat na obličeji, když rozlepím oko, vidím dvě rozzářená světýlka a tlamičku, která se vesele usmívá a jako by říkala: "Tak pojď, mě už to nebaví, chci ven!" Ale když oči zase zavřu, zafuní, povzdechne si a stočí se do klubíčka těsně ke mně.

Za hodinu už je ovšem nekompromisní a skáče mi po celém těle tak dlouho, až mně nezbývá než vstát.

"Tak jaká byla noc?" ptají se rodiče u snídaně. Mnu si bolavý krk, ale nemůžu než říct: "Prostě úžasná."

Kdo nemá psa, nepochopí...