Proč ženy v houfu vždycky slepicovatí?

V sobotu jsem se po delší době odtrhla od učebnic a vyrazila do víru velkoměsta. Se třemi kamarádkami. Nerozlučná čtveřice a´la Sex and the city z nás asi nebude, protože v ryze ženském kolektivu propadám panice a klaustrofobii a také pocitům, že se nám na zádech objevují křídla, nikoli však andělská.

Mám všechny své kamarádky ráda, některé opravdu moc a mohu s nimi trávit čas kdykoli. Za podmínky, že se potkáváme jednotlivě. Jakmile má dámská množina, jejímž jsem prvkem, více než dva členy (včetně mě), začínám být nervózní a rozhlížím se po nějakém mužském elementu, který by množinu neutralizoval směrem k normálnosti.

Nejprve jsme seděly v čajovně, kde byl ještě kamarád s přítelkyní. V pudu sebezáchovy jsem se přimkla k nim a zbývající trojici opatrně sledovala zpovzdálí. Když jsem ale o půlnoci osaměly ve čtyřech, nezbylo mi než se k nim opět plnohodnotně připojit.

S podivem je, že všechny jsme vysokoškolačky, polovina už i s diplomem, je nám pětadvacet a víc, ale když jde kolem stolu někdo nezasvěcený, zřejmě má pocit, že tam sedí patnáctiletá telátka, která se snaží hrát si na dospělé.

Místo normálního smíchu zní chichotání.

Místo běžné mluvy lítají výrazy typu "borec, hustý, brutální, jako fakt, pořešit, autík", které za jiných okolností nikdo nepoužívá a raději by si ukousl jazyk, než je vyslovit.

Místo klidných gest nastává zběsilé mávání rukama všemi směry, až jeden nestačí uhýbat.

Místo pohledu z očí do očí přes šířku stolu nastupují vykulené bulvy a hlavy těsně u sebe, dokud se při výbuchu smíchu těla nezvrátí jedním pohybem do židlí, aby vše začalo nanovo.

Návštěvu čajovny ukončila debata, kam se přesunout dál. Slečna A navrhla klub s latinskou hudbou, kde měla známé, nicméně byl přes půl Prahy daleko. Já jsem přijela autem, takže byl o mě nevídaný zájem, ale nadšení jsem zchladila tím, že u Hradu se opravdu parkovat nedá. Přesto jsme do auta nasedly, já už s kapkami potu na čele, protože uvnitř panovala bujará halekací nálada, zatímco já jsem za volantem řešila otázku, kudy jet. Mé ježdění po Praze by se totiž dalo parafrázovat slovy Zdeňka Svěráka z cimramanovského Záskoku: "Tak na to pozor, neříkat mi nic, co do té hry nepatří! Já mám děsnýho pamatováka a já to pak z tý hlavy nedostanu!" Pro mě platí - neukazovat mi žádnou cestu, po které nikdy nebudu potřebovat jet. Znám jich pak tolik, že nevím, která je ta správná a použitelná.

Nakonec jsme Karlovo náměstí obkroužily jen dvakrát, auto zaparkovaly a vydaly se na tramvaj na Národní třídu. Lidé nám uhýbali z cesty a ohlíželi se po nás. Nenápadně jsem zrychlila krok a držela se o pár metrů napřed.

Podařilo se nám nastoupit do správné tramvaje, exhibice pokračovala. Pokračovala i ve čtyřech klubech, které jsme postupně navštívily. Slečna A zůstala hned v tom prvním, slečna B ve třetím, takže v posledním jsme zakotvily dvě. Ideální konstelace.

Čím to je, že když jdu s některou z holek samostatně na kafe, jsme schopné bavit se o literatuře,  politických kauzách a vážných věcech každodenního života, ale ve chvíli, kdy je nás víc, taková témata nikoho ani nenapadnou? Ne že bych je v takovou chvíli nutně chtěla řešit, spíš mě fascinuje, jak v hejnu nějak ztrácíme schopnost intelektuálního souznění. Chlapi se baví o politice většinou ve skupině nad pivem - ženské jenom samy dvě. Alespoň já mám takovou zkušenost a moc by mě zajímalo, čím to je.

Vždycky si při příchodu domů z takové seance musím z obličeje vygumovat ten permanentní americký úsměv, přivřít vykulené oči do normálního tvaru a zapomenout na letmé pocity studu a trapnosti, které čtu v očích kolemjdoucích a kolemposlouchajících. Mělo by mi být jedno, co si o mně ostatní myslí, nebo ne? Asi jo, náhodní poslouchači nepochopí, že si prostě děláme srandu z toho, co jiní berou vážně, a že nemáme problém zesměšnit samy sebe.

Jenže přece jenom, člověk je tvor společenský a rád by patřil i do toho velkého hejna...  I slepice přece žijí na statku pohromadě s voly.