Každý máme svou Aljašku aneb Co je právo na štěstí?

Proč tak často děláme to, co „musíme“, a strašně málo to, co „chceme“?

Na jaře běžel v kinech film Into the wild, v Česku uváděný pod názvem Návrat do divočiny. Bylo to snad poprvé, co jsem v kině zažila, že po posledním záběru nastalo hrobové ticho, lidi seděli v sedačce každý zabraný do svých myšlenek, nikdo se nezvedal s prvním titulkem… Byl to jeden z mála snímků dostupných v běžné distribuci, na které nezapomenete s odchodem ze sálu.

Před nedávnem jsem si konečně přečetla i knížku, jež sloužila jako předloha filmu. Příběh Christophera McCandlesse rozvíjí pochopitelně mnohem šířeji a doplňuje ho osudy lidí jemu podobných.

Nadaný americký student z bohaté prominentní rodiny se ve dvaceti letech rozhodl skoncovat s veškerým dosavadním životem, protože se necítil šťastný. Ve městě a přepychu trpěl, lákala ho divočina. Sbalil si tedy pár věcí do jednoho batohu, spálil všechny kreditní karty, veškeré peníze věnoval charitě, ponechal si pár dolarů a vydal se pěšky napříč Amerikou směrem na Aljašku. Během cest poznal mnoho zajímavých lidí, ale hlavně sám sebe. Sáhl si až na dno. A byl štastný, protože byl zcela svobodný v tom, co dělal. Na Aljašce nakonec umřel – dle mínění „normálních“ lidí zcela zbytečně. Podcenil přírodu a přecenil své síly. Z jeho posledních zápisků vyplývá, že zemřít nechtěl, a dokonce plánoval vrátit se zpět domů. Nakonec však odcházel ze života šťastný, smířený a s poznáním toho, za čím se většina z nás honí celý život – marně.

Svým způsobem mu dost závidím…

Obdivuji jeho odvahu, jeho rozhodnutí překopat kompletně ze dne na den svůj život, aniž by věděl, co se stane. Jen proto, že věřil, že to může být jeho cesta. Spousta lidí je nešťastných a nic s tím neudělají, protože se bojí změny. Radši setrvávají v trápení či nespokojenosti po zbytek života, než by s tím něco dělali - co kdyby to bylo ještě horší (v duchu Murphyho zákona, že každá změna je změna k horšímu, jestlipak zná tento zákon Barack Obama?). Udělat krok do neznáma jen proto, že současný stav tě neuspokojuje, je vždycky obrovský risk, a málokdo v sobě tu sílu má.

Otázkou je, co je to ta správná cesta. Má člověk právo alespoň jedenkrát myslet jen na sebe a svoje štěstí a rozhodnout se tak, jak opravdu chce a jak cítí, že to je to pravé, nebo se má vždy ohlížet i na to, jak jeho rozhodnutí a skutky ovlivní lidi kolem něj, jaký budou mít dopad na ty, kterých se to týká?

Je tenhle člověk šťastný?

Padesátiletý chlapík z vesnice, trčící třicet let v jedné a té samé práci, která ho vůbec nebaví a nic si v ní nevydělá. Je ženatý s holkou sousedovic, tak nějak na sebe zbyli, protože na vsi moc na výběr nebylo. Ve dvaceti si pořídili první dítě, druhé dítě, třetí dítě, stihli se jen tak tak podívat do Jugoslávie a od té doby jejich život plyne už x let stejně – oba chodí do práce, večer přijdou domů, zapnou bednu, vypnou bednu a jdou jako dva cizí lidi spát. On už není žádný playboy, manželka chodí doma v natáčkách a teplákách, nemají si dávno co říct a vlastně jen přežívají, nežijí. O tomhle všem si ten chlapík přemýšlí a vzpomíná na sny, které měl jako mladý – že se bude plavit někde na lodi a poznávat svět, že procestuje, co se dá, že... Ale nikdy nenajde sílu si ty sny splnit, protože už na to nemá energii, odvahu a nadšení, místo toho si říká: „Když odejdu z týhle mizerný práce, co když už jinou nenajdu, co pak?“ A tak bude dál chodit na šichtu a večer koukat do zdi a aby to nevypadalo tak zoufale, před zeď postaví tu televizi.

Spousta lidí teď namítne: Je tohle opravdu nešťastný člověk? Jo, možná se mu nelíbí, jak žije, ale – má co jíst, má střechu nad hlavou, má práci, má tři zdravý haranty a žena je taky v pohodě. Což je všechno pravda. Miliony lidí na světě živoří v nepředstavitelných podmínkách, nemají co jíst, kde v teple a pohodlí spát, pijí zkaženou vodu, děti jim hromadně umírají na všechny možné choroby a oni na to jen bezmocně koukají.

Nesrovnávejme nesrovnatelné

Že se někdo má lépe než někdo jiný, pro něj osobně není žádný logický důvod k tomu, aby byl šťastný. Drsně řečeno – co je zedníkovi z Horní Lhoty do toho, že v Súdánu je humanitární krize? Že v Kongu uteče čtvrt milionu lidí před vojsky povstalců, aby je na druhé straně zaháněla zpátky vládní armáda? Že monzun v Barmě připraví desítky tisíc nešťastníků o veškerý majetek? Uleví se mu snad v jeho osobních problémech, když si řekne, že v Africe nebo někde jinde jsou na tom mnohem hůř? Takhle to posuzujeme my globálně, ale jednotlivec ne. Neštěstí konkrétního člověka se nedá nahlížet skrze srovnávání, když každý žije úplně jinak.

Co má dělat ten, komu navenek nic nechybí, a přesto se šťastný necítí? Okolí mu donekonečna opakuje, že nemá ke smutku žádný objektivní důvod a klasicky „Co mají říkat ti chudáci v Africe“. Takový člověk potom raději mlčí, než by tohle pořád poslouchal, a tím hůř mu je, protože je na tento životní pocit sám.

A jen si tiše přemýšlí o tom, že se tady na všechno vykašle a udělá aspoň jednou něco, po čem opravdu touží, aniž by se ohlížel na ostatní. A tady vzniká ta otázka, jestli na to má právo…

Může ten chlapík opustit svoji rodinu a vydat se do světa, když cítí, že to by ho učinilo šťastným? Dokáže si to ospravedlnit? Má na to právo?

Jinými slovy: má člověk takzvaně držet hubu a krok jen proto, že si obecně vzato nemá nač stěžovat, spokojit se s tím, co má, protože se má v podstatě dobře, a snažit se vyvolat si umělý pocit štěstí tím, že si bude připomínat, že jiní jsou oproti němu úplně v hajzlu?

Hromadný exodus na Aljašku není to, co by mohlo lidstvo spasit, a nespasí to ani jednotlivce, který je už uchycený ve svém kulturním i sociálním zázemí. Ale jak se říká, i cesta může být cíl. Takže si říkám - může si aspoň malou Aljašku najít každý? A co to je?

Co myslíte?

P. S. Smekám před všemi, kdo dočetli až sem. Doufala jsem, že na blogu se naučím psát stručně, ale zatím se to nedaří. Děkuji za pochopení.