Jak šel ke dnu Titanik a má pověst s ním

Při nedávném večerním posezení s kamarády přišla řeč na největší trapasy, jaké se nám kdy staly. Protože svůj osudný zážitek z Itálie už asi nikdy nedokážu překonat, podělím se o něj, aby ti, kteří šlápnou na ulici do hovínka a celý den se kvůli tomu vztekají, viděli, že život je příliš krátký na to, abychom se nechali vytočit maličkostmi.

Svoje poslední opravdové prázdniny - tedy ty mezi maturitou a nástupem na vysokou školu - jsem si hodlala opravdu užít. Kromě jiného jsem tedy koncem srpna vyrazila se svou nejlepší kamarádkou do Itálie. Na rozdíl od zkušené harcovnice na vedlejším sedadle zánovní karosy jsem prvně okusila dovolenou bez rodičů, takže jsem se patřičně těšila.

Do cíle jsme dorazili někdy k večeru. V oploceném areálu nedaleko pláže stál dvoupatrový domek s apartmány. Celou jednu stranu prvního patra tvořila společná terasa, na kterou vedly dveře z pokojů umístěných v jedné řadě. Všechny rodinky vybalily řízky a zasedly ke stolkům na balkóně, stejně jako ti, kteří na plácku dole pod ním bydleli v samostatných bungalovech.

Já a kamarádka jsme si šly lehnout už v devět hodin, protože jsme byly po cestě docela unavené. A jelikož bylo i v tuhle hodinu příšerné vedro, lehla jsem si pod prostěradlo tak, jak mě evoluce stvořila. Usnula jsem tvrdě.

Pak se mi zdál sen. Nevím, jak se mi do hlavy dostalo zrovna tohle, ale byla jsem v něm na palubě Titaniku. Navíc ne jako cestující, nýbrž jako člen posádky - topič. A jak si tak házím lopaty uhlí do bezedného chřtánu nenasytné pece (možná to vedro mé podvědomí navedlo tímhle směrem, jinak fakt nevím), přišel v souladu s historií ledovec a s ním vše ostatní, co k tomu patří. Kdo si vybavíte film, o kterém nejen prodejci aut lžou, že na konci neplakali, snad si pamatujete scénu, v níž se s houkáním sirén začnou od stropu zavírat těžké dveře jednotlivých plavebních komor. Kdo nestihne podlézt včas, má po legraci. Někteří se protáhnou doslova na poslední chvíli.

Takže přesně tohle se mi míhalo za zavřenými víčky a tělo se rozhodlo k akci. Chvíli v panice lomcovalo se spolunocležnicí, ale marně. Potom šlo ke dveřím na terasu, což byla jakási dřevěná roleta, která se stahovala od stropu dolů. Na noc jsme nechaly u země mezeru širokou asi tak čtyřicet padesát centimetrů, aby šel do pokoje vzduch. Můj snící mozek mi nějak namluvil, že náš pokoj je Titanic a mezera v roletě je poslední únik pod těžkými vraty, než se definitivně zavřou a uvězní mě ve strojovně s vyhlídkou na ošklivou smrt utonutím.

Začala jsem tedy jednat, sesunula se na podlahu a usilovným plazením (možná ta mezera měla jen třicet centimetrů, kdo ví, tehdy jsem byla ještě štíhlá) jsem se vysoukala z nebezpečného podpalubí na bezpečnou palubu. Tam jsem se postavila a začala křičet na překvapené pasažéry slavné lodi: "Honem, honem, potápíme se! Utečte, rychle, skočte přes zábradlí, než vás strhne vír!" Má slova mi byla tlumočena zpětně jedním ze svědků, já sama si je vůbec nepamatuju.

Křičela jsem takhle prý ještě dobré dvě tři minuty, pak jsem se pomalu zarazila a začala se rozhlížet, načež ze mě vylezlo: "Aha, ale já vlastně nejsem na lodi, viďte..." Ano, stála jsem na terase našeho hotýlku, u stolků sedělo odhaduju tak padesát lidí a další na mě koukali zezdola od bungalovů. A v tom hrobovém tichu, které panovalo, jsem si uvědomila strašnou věc, na kterou jste možná taky zapomněli: Neměla jsem vůbec nic na sobě.

Zachovala jsem se však zcela chladnokrevně a vznešeně jsem se přesunula zpět k roletě, abych ji vytáhla a zalezla dovnitř (a už nikdy nevylezla). Jenže ouha - zvenku ta mrcha nešla vysunout. Začala jsem volat na kamarádku, která ovšem když spí, tak prostě spí a nevzbudí ji ani výstřel z pistole přímo u ucha. Křičet na celý hotel jsem taky dost dobře nemohla.

A tak jsem s pocitem, že hůř už být stejně nemůže, znovu klekla na zem a proplazila se pod roletou zpátky dovnitř. Nemusím určitě zdůrazňovat, že plazení po břiše ZÁDY k ostatním nabídlo jistě nezapomenutelný pohled... až do krku.

Ráno po probuzení jsem na pár megasekund naivně doufala, že se mi zdál nejen ten Titanic, ale i ten noční výlet. Že to bylo jen zbožné přání, dokazovaly obličeje ostatních, když jsem se zjevila na terase s úmyslem posnídat na čerstvém vzduchu. Tatínkové po straně mrkali, puberťáci se chechtali a maminky honem odváděly děti dovnitř.

Od té doby už mě myslím nikdy žádný trapas nerozhodil. Protože kdo přežil zkázu Titaniku, ten je frajer a přežije všechno. Jako švábi a Keith Richards.