Běžec - ohrožený druh českých parků

Být běžcem je v dnešní době těžké. Pokud netrénujte odmalička v atletickém oddíle, jste na závodech obvykle příliš pomalí. Když si jdete zaběhat do parku, pražským nedělním vycházkářům vadíte, protože jste příliš rychlí. A oni vám nechtějí uhýbat.

Po nedělní zkušenosti jsem se opět pevněji utvrdila v názoru, že nejlepší čas, kdy si jít zaběhat, je v hnusném lezavém počasí, nejlépe dešti, větru a zimě. Kdo si chce být opravdu jistý, posichruje to ještě setmělou oblohou. To je totiž doba, kdy hrozí nejmenší riziko, že potkáte někoho, kdo běžce opravdu, ale opravdu nemá rád.

Protože jsem však člověk, který nejradši sportuje za světla a krásného počasí (jako ostatně většina normálních lidí), dost často se moje tréninkové tratě kříží s kroky těch, koho sluníčko a teplo také vylákalo ven. Přestože běhám pravidelně již od dob střední školy, teprve poslední rok, kdy tuhle zábavu beru více zodpovědně a sleduju určité cíle, si víc všímám toho, jak se k nám běhajícím ostatní chovají.

V neděli jsem vyrazila do Hostivařského lesoparku. Na zvláštní pohledy, kterými mě kolemjdoucí častují při rozcvičování, jsem si již zvykla. A tak jsem optimisticky vyběhla po štěrkové cestě v horní části nad přehradou. Jelikož bylo opravdu krásně, les se změnil v jednu velkou procházkovou kolonádu, kočárkový tankodrom a venčiště psů i dětí všech velikostí. Nic proti tomu. Ale proč se všichni chovají, jako kdyby byli v celé Hostivaři sami? A proč já mám z pohledů, které na mě tito venčiči vrhají, pocit, jako bych byla automobilem na pěší zóně? Po hodinovém běhu jsem znechuceně doběhla z lesa zpět mezi zástavbu a následně vydumala, že se tihle lidé dají rozdělit do několika typů:

1. Já jsem důchodce, a kdo je víc - důchodci jsou obecně nepřítelem sportovců (pokud sami nejsou bývalí či stále ještě aktivní sportovci). Rušíme je, lezeme, kam nemáme, děláme bordel (ano, tohle všechno už jsem za různých okolností slyšela). Dobrovolně přece běhá jen blázen a ne slušný člověk. Největším nebezpečím při setkání se seniorem je a) hůl, která opisuje nepředvídatelné elipsy a b) to, že neslyší. Obvykle to pak probíhá tak, že pokud některého chci předběhnout, nemá cenu jej na to křikem upozorňovat, protože by mě neslyšel. Ve chvíli, kdy jsem u něj, se lekne a počastuje mě nevybíravými slovy. Pokud se s důchodcem míjím v protisměru, zpravidla zastaví dlouho předtím, než k němu doběhnu, rozkročí se s rukama v bok - a kouká. Prostě jen kouká, jak běžím. Přesně vprostřed cesty. Mohu buď dostat loktem do břicha a zakopnout o hůl nebo vyběhnout mimo cestu a přeskakovat pařezy...

2. Můj pes tě sežere - pejskaři... jedni mají myšičku, která se bojí vás, druzí obludu, jíž se děsíte vy. V obou případech svádíte nevyrovnaný souboj s majitelem. "Žofinko, neboj, paní se ti vyhne," volá s ledovým klidem dáma na jorkširáčka, který cupitá patnáct metrů před ní a v barevném listí není skoro vidět. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se ze zatáčky vyřítil cyklista. Drobek na mě kulí očka a těsně před mýma nohama se najednou vydá kolmo přes cestu. "No prosim vás, chcete toho psa zašlápnout?" je slabě slyšet panička odněkud z dálky. Ještě horší jsou však psi velikosti menšího telátka. Jejich páníčkům musel nějaký běžec kdysi něco moc ošklivého provést. Nedovedu si jinak vysvětlit, proč nezasáhnou, když vás jejich vlčák či rotvajler začne nahánět, a ještě ho povzbuzují rádobyvtipnými poznámkami "ne, Barry, dneska už nikoho netrhej". Jsem milovník psů, sama mám jednoho doma a nevadí mi ani ti, kteří volně pobíhají. Je ale všeobecně známo, že psi jsou nervózní z rychle se pohybujících lidí a mají tendenci se jim zakousnout do nohy či je pronásledovat a vůbec jim všelijak znepříjemňovat život (třeba se jít podívat, co že to v tom křoví na bobku provádíte). A když se za vámi rozcválá právě zmíněný rotvajler, opravdu vám není do smíchu.

3. Mamí, podívej, jakou mám větev - rodinky s dětmi jsou snad největším postrachem. Na psa můžete zkusit zakřičet a zahnat ho, ale co s dítětem? Jednou jsem zkusmo na asi osmiletého klučinu zavolala "pozor, běžím, uskoč" a myslela jsem, že mi tatínek jednu ubalí, co si to dovoluju. A tak tedy běžím a už sto metrů před děckem zvažuji všechny možnosti. Bude tu větev nadále tahat po zemi, nebo ji hodí do vody? Případně po mně? Poběží za maminkou, nebo za sourozencem, který něco kutí daleko vpředu? Skočí mi do cesty? Sedne si na bobek uprostřed chodníku? Nikdy nevím, a tak se radši sunu téměř krokem. Větev nakonec letěla do svahu, odkud se odrazila zpátky na cestu. Naštěstí už pár metrů za mými zády.

4. Vlez jí tam, bude sranda - taky jsem byla před pár lety v pubertě. Možná jsem si dokonce některé její projevy uchovala doteď. Ale z pozice 15letého fracka, co měl co dělat sám se sebou, mě nikdy nenapadlo provokovat lidi o deset let starší. Inu doba se mění, dnešní teenageři jsou prostě tak asertivní... A proto mi skákají do cesty a čekají, co já na to, případně běží kus se mnou a skandují "přidej, přidej", což zbylé osazenstvo lavičky ocení hurónským smíchem.

5. Zvláštní kategorie: Ta cesta je má - tihle lidé se infiltrovali do všech výše zmíněných skupin. Od důchodců po děti jsou to jedinci, kteří mají ten vzácný dar rozmístit se po cestě tak, že nikdy nenechají prostor, kudy byste se jim mohli vyhnout. A to ani když jdou sami, což je skutečně obdivuhodné. Většinou pak setkání s nimi dopadá tak, že v lepším případě běžím svahem podél cesty či bahnem, v horším případě se srazíme. Tito podivíni totiž kromě toho, že své tělo rozloží do prostoru jako stěnu, zásadně neuhýbají. Nikdy. Oni se šli projít a vy jako běžec jste prostě někdo, kdo je v tom ruší. Oni nesportují a vy ano. Oni vstali od televize a ujdou půl kilometru k zahrádce na pivo a vy je svým zdravým životním stylem štvete.

Ano, a jejich přístup zase štve mě. Pokud vím, i řidiči aut mají jednoduché a logické pravidlo, že pomalejší uhýbá rychlejšímu. Proč to tedy nedovedou pochopit i chodci? Že při jejich pomalé procházce vyžaduje skutečně minimální úsilí uhnout ke kraji a dát běžci přednost, zatímco pro člověka běžícího rychlostí třeba 15 kilometrů v hodině je to trochu těžší? Nechci po nikom, aby mi uskakoval z cesty a asfaltka se přede mnou rozevírala jako moře před Mojžíšem. Stačí mi trochu tolerance a ochoty vyjít vstříc. Pokud půjdu po silnici a naproti mně pojede auto, taky přece zastavím u krajnice a případně si stoupnu až do trávy. Nečekám, že auto zpomalí a bude mě objíždět...

Já samozřejmě neběhám rychlostí auta. Ale tím spíš mají lidi čas na to, aby danou situaci vyřešili uspokojivě pro obě strany. Tj. aby si zavolali psa k noze, pokud vědí, že by se za mnou rozběhl nebo se mi připletl pod nohy. Aby řekli dítěti "Pepíčku, teď neházej těmi kamínky, ať netrefíš slečnu" místo té tolik propagované volné výchovy, kdy mě dítě šlehne proutkem a rodič ani nemrkne. Aby se místo vystrčeného lokte a nevraživých pohledů radši třeba usmáli i na úplně cizího člověka, který se stejně jako oni (snad!) kochá krásou podzimního lesa. Zatím se na mě usmívají jenom kolegové běžci...