Běžcova euforie aneb Nejdelších 21 097,5 metru v mém životě

Mimo "mainstreamový" blogerský proud pro ty, kdo mi rozumí - v duchu Zátopkových slov: Pták létá, ryba plave a člověk běhá. Ale já jsem měla pocit, že taky létám. Uběhla jsem totiž půlmaraton - i když "jen" v tréninku sama se sebou a ne v pětitisícovém davu.

V pátek ráno před dvěma týdny jsem se probudila do mrazivého zasněženého rána. Teploměr ukazoval čtyři stupně pod nulou, na chodníku ležel nový bílý poprašek. Nechtělo se mi, nechtělo... ale březnový Hervis 1/2Maraton se blíží a mně už delší dobu vrtalo hlavou, jestli má vůbec cenu jít se tam ztrapňovat.

A protože v pátek jsem nikam nespěchala, vyrážela jsem s rozhodnutím "běžet, dokud to půjde".

Sotva jsem se vymotala z ulic tranzitní Uhříněvsi a zabočila se na úzkou asfaltku v polích, dostala jsem se do té správné nálady. Na sporttesteru jsem si hlídala pravidelné a rozumné tempo a užívala si každý krok. Na pátečním dopoledni je totiž krásné, že s trochou štěstí můžete strávit dvě hodiny v lesích nedaleko civilizace, a přesto nikoho nepotkáte.

Malá krize přišla na šestém kilometru, kdy mě čekal nenáviděný kopec za koňskými ohradami v Netlukách. Ještě že pak je to dobrý kilometr z mírného kopce až k jelení oboře.

Na devátém kilometru jsem se taky zrovna neradovala, to jsem totiž obíhala dokola malý rybník u Dubče, kde se pod popraškem sněhu proradně ukrývala hluboká bahenní vrstva. Jakmile jsem však zdolala táhlé mírné stoupání od rybníka a dostala se na pevnou cestu, chytilo se mě to správné bojovné nadšení.

Pak na testeru naskočilo 12 kilometrů. Už jsem za půlkou a je mi dobře, že bych to zkusila? Odvážná myšlenka mi v hlavě blikala stále neodbytněji s každým dalším krokem. Dosud jsem uběhla v kuse nejvíce 14 kilometrů, a to v teploučkém létě. Bylo moudré pokoušet se o ještě o třetinu delší trať ve sněhu a mrazu?

Doběhla jsem celý okruh zpět do Uhříněvsi a na testeru zářilo přes 13 kilometrů. Uběhnout už "jen" osm se mi v tu chvíli zdálo jako nic. Vyrazila jsem tedy znovu na už jednou proběhnutou silničku. Ve sněhu jsem našla jen své vlastní stopy. Ty navíc začínaly mizet pod vločkami, které se sypaly z nebe.

Dostala jsem se do běžecké euforie, nohy běžely automaticky, dýchalo se mi skvěle, nebyla mi ani zima, ani vedro, užívala jsem si každý metr. Je to sranda, to uběhnu jako nic, nadýmala jsem se pyšně.

Osmnáctý kilometr mi dal za vyučenou. Oběh u bahnitého rybníka s tunovým závažím bahna na každé noze jako by ze mě vysál veškerou energii. Věděla jsem, že teď už "to prostě musím dát", ale vědomí těch posledních tří kilometrů mou vůli podrobovalo pořádné zatěžkávací zkoušce.

Nohy náhle jako z olova, ruce jakbysmet, pálení na plicích, kámen v žaludku, do toho dlouhé stoupání na klouzající zledovatělé lesní cestě...

Zakázala jsem si podívat se na tester, jen jsem prostě běžela. No, spíš už tak klopýtala. Před očima jsem viděla láhev vychlazené orosené coly. V životě jsem se na nic tak netěšila jako na to, až doma otevřu lednici a tu láhev tam uvidím.

Posledních pár set metrů už jsem si nahlas pohekávala, abych si dodala kuráže.

21 kilometrů za mnou! Zbývalo posledních 97 a půl metru! Vyhecovala jsem se k závěrečnému zrychlení, zápěstí levé ruky jsem si držela deset centimetrů od obličeje. Ani o metr víc, to by už moje tělo asi nepřežilo.

Stop! Já jsem to dokázala! Na displeji svítil výsledný čas: 1 hodina, 56 minut, 48 vteřin. Jestli je to hodně, nebo málo, mi v tu chvíli bylo jedno. Já jsem prostě uběhla půlmaraton.

A já se vás ptám: Kdo z vás to má? :-)

Kdepak, nevytahuju se. Jsem prostě šťastná. A těším se na 28. března, kdy se zapojím to toho pětitisícového davu podobných šílenců, jako jsem já, a budu vědět, že na to mám.

A že vlastně stačí uběhnout už jen jednou tolik a bude to maraton... taková výzva se neodmítá.

P. S. Jen doufám, že ten sporttester měří opravdu přesně!