Prezidentské podpisy

Když už se i Ústavní soud vyjádřil k počtu podpisů prezidentských kandidátů, nedalo mi to a trochu jsem se nad celým problémem zamyslel. A došel jsem k jednoduchému závěru. I když pan Okamura rozhodně nepatřil mezi mé favority, vadí mi, že jeho podpisy nebyly uznány. A také mi vadí, že podpisy všech ostatních ano. Uvedu pro to svoje důvody.

Začnu způsobem počítání a ověřování pomocí statistických vzorků. Pominu-li nesmyslné sčítání místo průměrování, zbyde stále pochybností více než dost. Odhadování celkového počtu pomocí nějakého statistického vzorku je teoreticky naprosto v pořádku a já sám jsem tento přístup ve svém životě mnohokrát úspěšně použil. V tomto případě je ovšem jeho nasazení trochu nešťastné.

Celá teorie totiž vychází z jednoho předpokladu. Totiž že máme náhodný vzorek, který dobře reprezentuje celkový soubor. Ovšem sehnat takový vzorek není vůbec nic jednoduchého. Zvlášť když ho vybírají lidé a to hned několikrát. Detailněji se o tom rozepisuje pan Škop (doporučuju i další odkazy z článku). Náhodnost by se zde dala zařídit snad jen pomocí nějakého stroje, který by jednotlivé archy vyfukoval, podobně jako to dělají v Sazce s míčky. Ovšem i pak by to byly celé archy. A vybírání náhodně z archu je taky ošemetné. Pamatuju na mou učitelku biologie z gymnázia. Ta vždycky jezdila tužkou po seznamu žáků a při odříkávání „přijde na to a bude to…“ si po očku vybírala, koho by tak „náhodně“ mohla vzít k tabuli.

Ale řekněme, že se úředníkům z ministerstva skutečně podařilo vybrat vhodný vzorek. Potom dokáže statistika s velkou pravděpodobností odhadnout celkový počet. Ovšem to je jenom odhad, který s sebou přináší i nějakou nenulovou chybu. Podnikatel si může říct, že 0,000000001% je riziko, které je ochoten podstoupit. Ale pokud vím, tak zákon nehovoří o padesáti tisících podpisů s určitou pravděpodobností. A jistotu nám dá jenom počítání od jedné do padesáti tisíc.

Proti tomu přichází argument náročnosti a nákladovosti takového postupu. Ten je sice opodstatněný, ale vzhledem k tomu, že k této proceduře bude (pravděpodobně) docházet jednou za pět let, se jedná o částku v rozpočtu ministerstva naprosto zanedbatelnou. A ačkoliv vím, že z pohledu statistiky je to naprosto zbytečné, tak bych v tomto případě preferoval dopočítání se až do té hranice 50 000. Konec konců, volby také nejsou uzavřeny, dokud není spočten poslední hlas!

Když nad všemi těmito problémy přimhouřím oko, dostanu se k samotné metodě ověřování. Naskenované archy nejprve zkontroloval program, který pomocí rozpoznávání textu rozdělil vzorek na dobré a špatné. Teprve na ty špatné se podívali najatí brigádníci (například můj kamarád Vojta, kterému děkuji za informace) a začali kontrolovat, jestli jsou dané záznamy opravdu neplatné nebo jestli byl program pouze příliš hloupý. To je, jak už psal pan Škop, další kámen úrazu. Co když třeba jeden z kandidátů dostal mimořádně líné brigádníky? Nebo je ministerstvo vybíralo zase „náhodně“?

A to nejlepší nakonec. Kontrolovalo se pouze to, jestli podle registrů souhlasí jméno, adresa a datum narození. Podpis už nikoho nezajímal. A o kolika lidech víte, kde bydlí a kdy se narodili? A o kolika to asi ví třeba takový Tomáš Chrenek a jeho zdravotní pojišťovna? Jinými slovy, pro přijetí do prezidentské volby možná ani nebylo zapotřebí přesvědčit 50 000 lidí. Možná stačilo získat jen tak velkou databázi. A když vezmu v úvahu i argumenty ze začátku článku, tak možná stačila databáze dokonce mnohem menší.

Já jsem ten poslední, kdo by podporoval spiklenecké teorie. Osobně si rozhodně nemyslím, že si někdo ze schválených kandidátů při sbírání podpisů počínal neférově. A nemyslím si ani, že by ti vyřazení měli podpisů dost.  Ale po prostudování detailů musím (naprosto výjimečně) souhlasit s Tomiem Okamurou v tom, že způsob výběru prezidenta byl zvolen poněkud nešťastně.

A jak bych to vyřešil já? Nevím, třeba bych nechal kandidovat každého. Minimálně bychom si užili trochu legrace.