Ač nevěřící patřím k těm, kteří se domnívají, že kdyby se lidstvo drželo Desatera, bylo by na světě hned lépe. Naše společnost totiž žije v zajetí zákonů a nařízení. Již se ani nedá svobodně myslet a v současné době ani dýchat.
Již si ani nikdo neklade otázku, zda to děláme dobrovolně, zda je to nutnost, či dokonce zda je to základ naší společnosti. Faktem zůstává, že tato právní džungle je pro normálního občana již zcela nedostupná. Potřebujeme k tomu „vyvolence“, kteří nám vysvětlují logiku často nepochopitelného. A my se tím pak musíme řídit.
Paradoxem je, že tím nevzniká prostor pro skutečnou spravedlnost. Spíše ho ubývá den ze dne. Společenská džungle je totiž prostor, který je ideální pro všechny predátory. V lidském chápaná tedy pro ty „silné“. V praxi pak většinou pro různé bezcharakterní neurvalce, kteří touží po bohatství a moci. Slušný člověk se většinou krčí někde za stromem, schovává se v křoví, a doufá, že zůstane neobjeven.
Smutným faktem je i to, že jsou to mnohdy právě ti, co mají za povinnost dbát na dodržování všech těch nařízení, že podlehnou všem svodům „tržního“ hospodářství a dají se koupit. Prostě využívají běžné praxe, že zákon se dá vykládat na nespočetné množství způsobů. Jinak řečeno ohýbat, zamlžovat a hlavně zneužívat.
A tak jsem se pokusil, i při mém přirozeném pesimistickém pohledu na budoucnost naší společnosti, být jednou naivní a optimistickým. Prostě jsem sepsal „desatero“, tedy pár myšlenek, které bych pokládal za důležité pro ozdravění naší poněkud dekadentní společnosti.
- Žít jako společnost s vlastní identitou
- Konečně se pokusit porozumět myšlence demokracie
- Obnovit národní hrdost a pojem společného úsilí
- Chránit duchovní hodnoty našich předků
- Označit vzdělání za hlavní prioritu
- Povýšit morálku nad zákon
- Zamezit drancování naší země
- Považovat prostor, který obýváme, za tu největší společenskou hodnotu
- Bránit se modernímu otroctví, které přináší globalizace
- Bojovat za ekonomickou a politickou nezávislost
Přiznám, že i z mého pohledu je to napsané skutečné naivní představa. Tedy, že by to někdo bral vážně, či se pokusil se tím dokonce řídit. Ale, jako každý jiný, mám i „slabé“ dny, kdy se stanu obětí zcela iracionálních představ. Myslím, že je to omluvitelné, nějak to patří k lidské duši. Prý neexistuje, ale kupodivu nás po tisíciletí ovládá a umožňuje nám přežít, jak se tímto pokouším dokázat.
