My – tedy naše vláda – se snažíme ze všech sil, ale občané jsou neposlušní a dělají si co chtějí. My a oni. Připadá mi to nějak povědomé, skoro připomíná staré časy. Dříve byli ti neposlušní označováni za antisocialistické živly.
Aby bylo jasno, nemíním zde obhajovat ty, kteří se vzpouzejí všem nařízením a svůj protest vyjadřují tím, že je nedodržují. Chtěl bych jen hájit ty poctivé občany, kteří se snaží ve prospěch nás všech. Jenže právě ti to nemají zrovna lehké. Jak mají dodržovat veškerá ta nařízení, kterým mnohdy nerozumí ani ti, kteří je sepisují.
Jak má normální občan být prospěšný, když skoro každý den musí strávit hodiny na internetu, či hodiny před televizním zpravodajstvím, aby se dověděl, co to zase platí. Včera ty poctivé připravila vláda o šest hodin života čekáním na nové direktivy. Co, by se asi stalo, kdyby všichni ti, kteří se starají o to, aby se náš každodenní život nezastavil, usedli před všechny ty zdroje informací a čekali šest hodin na to, aby se snad dověděli, co mají dělat v příštích hodinách.
Díky bohu se na to vykašlali a nepřestali se věnovat svým povinnostem. Ono nám totiž nic jiného nezbývá. Prostě vzít rozum do hrsti a žít dál právě v rámci toho, co je možné. A to, co je možné určuje virus jako takový a ne vláda. Hlavně ne ta, která mlží, mnohdy vykládá nepravdy a hraje si s čísly, která jsou často zavádějící a někdy dokonce nepřesná.
Ale hlavně je to vláda, která trochu připomíná mateřskou školku jejíž osazenstvo se odebralo na pískoviště, kde jeden druhému boří hrad, či krade hračku. Přesně tak se chovají mnozí naši ministři. Jeden překřikuje druhého s cílem ho trumfnout. Nás občany viní z toho, že jsme horší než na začátku celé té šlamastiky. A co ona?
Poučila se? Ne. Stále se nenaučila komunikovat s obyvatelstvem. Nevím, kdo jim radí, kdo píše jejich projevy, kdo nařizuje, jak se mají chovat a jak vystupovat. Se vší pravděpodobností je to nějaký „marketingový“ odborník, který jistě dokáže kdeco a kdekomu prodat. Ovšem jenom s jednou podmínkou. Musí to být nekvalitní produkt, který nikdo nepotřebuje. Ano, v tom je jistě odborník, chování vlády je toho důkazem.
Ale my máme nouzový stav. Skutečně se nacházíme ve stavu nouze. Ne proto, že tak rozhodla vláda, prostě proto, že tak rozhodl virus. Nemáme čas na to, abychom se zabývali mediálními praktikami, které připomínají obchodní styl „šmejdů“. Nemáme čas na to, abychom se stávali svědky osobní nevraživostí vládních činitelů. Nemáme čas na to, abychom pozorovali vyřizování osobních účtů, těch, kteří touží po moci a veřejném obdivu.
Co tedy očekávám? V prvé řadě chci mít premiéra, který mi otevřeně a jasně řekne, jak na tom jsme a co je zapotřebí. Nemohu akceptovat premiéra, který pláče a fňuká někde na takzvaných „sociálních“ sítích. Ostatně ty, jak již všichni sociologové varují, spíše společnost rozdělují a ne sjednocují. Tedy spíše škodí, než pomáhají. S jejich pomocí se dají třeba velice dobře manipulovat volby, prostě hrají si s veřejným míněním dle libosti, či podle toho, kdo platí víc.
Dobrým krokem by tedy bylo, kdyby naši vládní činitelé okamžitě zrušili jejich prapodivné účty v této mediální oblasti. Stejně nikdo neví, kdo to tam píše pod jménem toho či onoho. Stejně tak by bylo prospěšné, kdyby členové vlády dostaly náhubek, který by zabránil, aby se předváděli před každým mikrofonem, který jim senzacechtiví rádoby „novináři“ strčí pod nos.
Stále ještě máme veřejnoprávní média. To je místo, kde by se měli vládní činitelé vyjadřovat. A jenom tam. Ostatní mohou poslouchat a vše převzít. Možná, že to neodpovídá „právu“, ale je to efektivní a určují se tím přesná pravidla komunikace. Nechci již žádné ohlášené tiskové konference, které jenom přispějí k tomu, že se hodiny před tím spekuluje o tom, co to zase bude za „bombu“. I pro naši vládu platí nouzový stav. Očekávám tedy, že se podle toho začne konečně chovat a nepřipomínat hejno poplašených slepic.
Skoro půlku života jsem pracoval v televizním zpravodajství, zažil stovky tiskových konferencí. Ale to, co se odehrává zde, se dá srovnat snad jen s arabským světem. Připomíná mi to tiskové konference u Palestinců. V podstatě se to mnohdy podobalo spíše tržnici.
Ano, jsme ve stavu nouze. A to tak vážném, kde dělení společnosti na MY a ONI je nebezpečné. A situace nás nabádá, že by nebylo dobré o tom pochybovat. Každé váhání přinese jen velmi drahé poznání. Myslím, že občané jsou schopni to pochopit, a i změnit chování, možná i názor na naši vládu. Teď jen zbývá, aby to pochopili naší vládní představitelé. Není to složité. Stačí jen, aby se začali chovat tak, jak to očekávají od nás občanů.
