Tedy v kontextu doby a při pozorování současného dění. Kde jsou ti, kteří mu volali sláva? Prý to byl tehdy celý národ.
Že by si Češi tehdy v tom památném roce 1989 zase jen na něco hráli? Minimálně se většina spokojila s tím, že prostě přemalovali cedule. Takže z národního výboru se stala radnice bez nějakých zvláštních nároků na odbornost a odpovědnost osazenstva. Důsledkem je, že tam, kde vládla ta odsouzeníhodná jednota vládne nyní často primitivní tržnice názorů a hlavně privátních zájmů. A to vše řízeno zákony politických obchodů a přímé či nepřímé korupce.
Tento příklad by mohl sloužit jako charakteristický pro všechny změny. Často se hovoří o revoluci a to přesto, že v podstatě šlo jen o pokojné převzetí moci. Do dneška nejsme schopni ujednotit se na tom, kdo a jak moc vlastně převzal. Stejně tak, zda ku prospěchu občanské většiny anebo z cílem privátního zisku.
Jak to vše ale fungovalo nám asi nejlépe dokazuje postava pana Václava Klause. Člověk, který sice pochytil základy ekonomického názvosloví, ale nejvíce se věnoval zkoumání principu moci. Přesněji řečeno získání nadvlády nad společností. V prvé řadě mu bylo jasné, že k tomu potřebuje kapitalismus. Tedy bohaté a chudé.
Pragmaticky se soustředil jen na ty jedny, těm prostě rozdal státní majetek. O chudé se starat nemusel, ty tvoří jím zavedený systém automaticky. Zrovna tak rychle pochopil, že nezkušené a nevědomé občanstvo je možno vodit za nos a politicky ho utáhnout na vařenou nudli. Jeho politický vzestup je toho důkazem.
V podstatě se ale jedná jen o člověka chorobně ješitného, toužícího nejen po moci, ale věčné slávě. Dokazují to i jeho poslední politické aktivity, kdy je ochoten se vrhnout na stranu jakéhokoli politického hnutí s cílem vynutit si tak mediální pozornost. Té se mu skutečně dostává a je i nestále oslavován jako někdo, kdo se pozitivně zapsal do dějin národa.
Není to zcela pravda, protože jím zavedena pozitiva jsou již zcela vyvážena negativními důsledky jeho politiky. Přesto není veřejnost schopna objektivního posouzení jeho společenské úlohy. A vůbec ji nevadí, že jeho postoje jsou i nadále podřízeny jeho názoru, že tento hloupý národ není nutno brát vážně, protože pravidlo vařené nudle má i nadále svou platnost.
Logickým pokračováním je pak absurdní chování pana Zemana. Ten se již plně vyžívá tím, že produkuje potravu pro tu část obyvatelstva, která stále ještě trvá na tom, aby byla krmena plytkou či dokonce primitivní politickou ideologií na úrovní komunistického systému moci. Náš poslední president tak denně přináší důkaz, že jsme se jako národ nepoučili. Či jinak řečeno: Nejsme ochotni opustit v nás již asi zakořeněné touhy po určité primitivnosti našich vůdců.
Kupodivu jsou oba pánové následníky tolik oslavovaného Václava Havla. Rozpor v intelektu, hlavně pokud jde o jeho využití a zaměření, je více jak paradoxní. Není však sporný a nelogický. Je jen důkazem, že český národ nenašel odvahu vydat se na skutečnou cestu intelektuální, morální a kulturní nezávislosti.
Místo toho se pohybujeme po kružnici, která umožňuje nastolovaní starých praktik, kdy je občan otrokem státního aparátu. Pojem hlas lidu dostává stejný význam, jako tomu bylo za komunistické diktatury. Je jenom mlžen skutečností, že existuje množství politických stran, které se formálně snaží dokázat ideologickou rozdílnost a tím lákají občany k volbám, jejichž výsledky jsou jen důkazem pro morální a myšlenkový propad hodnot kdysi tak kulturní společnosti.
Rok 1989 otevřel pro naše občany dveře do světa celkem neznámého. Umožnil přístup do politického světa, který je velmi nebezpečný, dravý a nemilosrdný. V celku i nespravedlivý. Přinesl nám i možnost svobodné volby o naší budoucnosti. O tom všem nás Václav Havel otevřeně informoval a i varoval. I přes tyto snahy nás nově se nabízející šance spíše zaskočila a nalezla nás zcela nepřipravené.
V průběhu let se z nás stalo hejno kuřat, které poděšeně hledají ochranu kvočny. Možnost svobodného a samostatného myšlení náš neustále spíše děsí, než že bychom to brali jako šanci. O případném boji za nějaké ideály ani nemluvě. První léta tolik omamující svobody jsem vyplnili jen často nesmyslným úsilím zničit vše, co jen trochu zavánělo komunismem. Nebyla v tom ani špetka rozumného jednání, jen jsme se nechali unášet nenávistí, kterou politici bez morálního studu plně zneužívali k vlastnímu prospěchu.
Nechali jsme se obalamutit i falešnou představou, že ničení symbolů nenáviděné moci z nás udělá lepší lidi. Nepochopili jsme, že formální destrukce nesvobody ještě zdaleka nepřináší svobodu jako takovou. Právě tu, která uvolňuje intelekt a přináší nové ideály, za které je nutno tvrdě bojovat. Nehledě na to, že jsme takto často primitivně zničili i vlastní schopnosti, jež by si zasloužili spíše obdiv, než destrukci. O hodnotách ani nemluvě.
A poslední vývoj jen dokazuje, že jsem ochotni a dáváme i nadále přednost skrývat se pod křídly kdejaké kvočny a namlouvat si, že se cítíme v bezpečí. A je nám úplně jedno, který kohout naši ochránkyni obhospodařuje, kterému se plně podvoluje. Zase toužíme po nadvládě tuposti, která je pohodlná, protože nás zásobuje primitivními slogany, kterým je velice snadné věřit, protože nevyžadují naši vzdělanost a nepřinášejí intelektuální zátěž.
Pomalu dospíváme do stádia, kdy jsme již i ochotni Václava Havla odsuzovat a vytvořit z něj symbol odpovědný za naši neschopnost převzít odpovědnost za naši budoucnost. V podstatě k tomu máme veškeré důvody, protože jsme si již dokázali, že nás intelektuální a kulturní hodnoty děsí. Tak trochu milujeme primitivnost džungle a v neposlední řadě i diktaturu, pokud nám někdo vysvětlí, že nemá nic společného s komunismem.
Největší tragédií však je, že vzdělaný svět to již pochopil. Jen se čeká, zda to konečně pochopí i český národ. Tím rozhodujícím krokem bude příští volba presidenta. Zatím vše nasvědčuje tomu, že se promění ve veřejné prohlášení plně potvrzující mou úvahu o tom, že hradní období Václava Havla bylo historickým omylem.
