Naučilo mne to 17 let života v Izraeli. Byla to dobrá škola. Pro mnohého Evropana nepochopitelná výuka, ne každý získal maturitní vysvědčení.
Podle mých izraelských přátel jsem tu zkoušku života složil s vyznamenáním. Přiznám, že mne to uznání naplňuje hrdostí. Naučil jsem se opravdu mnohému. Při mém povolání novináře a kameramana jsem byl nesčíslněkrát na místě výbuchu teroristické bomby, střelby či jiného druhu násilí, jehož cílem bylo usmrtit v podstatě nevinné.
Byla to setkání s hrůzou. S něčím, čemu se nechtělo věřit, že by to mohlo být produktem lidské snahy. Opak je však pravdou. Byla to také setkání s rozhořčením a voláním po pomstě. Ale také se slzami a smutkem. Ale to vše spojoval pocit odhodlanosti a síly nenechat se zlomit. Tento výraz naplňoval všechny tváře.
Měl jsem vždy takový zvláštní pocit obdivu s jakou rychlostí bylo postaráno o zraněné a odklizena těla obětí. Nikdo neměl zájem, aby se jak jedni tak ti druzí stali objektem zájmu mediálních prodejců informací. Byl to zcela jednoznačný akt, který měl zaručoval všem obětem respekt a lidskou důstojnost.
Cílem bylo, aby se vše co nejrychleji vrátilo k normálnímu životu. Většina řidičů, kteří přežili bez zranění útok na jejich autobus, si vzali taxíka a odjeli do depa si vyzvednout nový, aby opět nastoupili službu. Nevím, zda by mnohý Evropan byl toho schopen. Mnoho hrůz z minulosti jsme odsunuli do oblasti zapomnění. Nechceme o nich vědět, nechceme o nich přemýšlet. Nechceme žít ve strachu.
Já ho v podstatě nikdy neměl. Míním ten normální živočišný strach, který nás ochromuje a činí bezbranné a života neschopné. Spíše jsem si vypěstoval určitou opatrnost a ostražitost. Říká se tomu také kalkulování rizika. Jsou skutečně místa, která jsou ponejvíce cílem teroristických útoků. Ale jistota v tom není. Jednoho to může potkat při procházce ulicí, či v malém nijak nezajímavém baru.
Jsou tací, kteří se modlí a doufají, že se nestanou obětí. Pokud jim to pomáhá nalézt určitou životní rovnováhu, nemám nic proti tomu. Nedomnívám se ale, že by to bylo efektivní. Ztrácejí mnoho z radosti ze života. Smějí a radují se křečovitě. Já zvolil tu druhou možnost. Tu izraelskou. Terorismus prostě existuje, je tu, stal se součástí života.
To však v žádném případě neznamená se mu podvolit. Právě jeho záměru, jehož cílem je rozložit společnost v názorech a cílech. Což se mu tak úspěšně daří v Evropě. Pořád jen uhýbáme a snažíme se hledat nějaký kompromis. Jak my v sobě, tak naši politici. Přitom boj proti terorismu nepřipouští žádný kompromis. Každý kompromis je vítězstvím těch, kteří teroru používají jako politické zbraně.
Tou největší zradou v boji proti teroru, bylo udělení Nobelovy ceny míru palestinskému vůdci. Jásir Arafat slíbil, že se teroru vzdá. A mnohým politikům to stačilo k uklidnění vlastního svědomí. Bylo jim pak zcela jedno, že ho i nadále používal a dokonce financoval z evropských peněz. Ano, to byl tragický kompromis.
A v podstatě se v této politice pokračuje dodnes. Uzavírají se různé politické obchody, posílají miliardy sem a tam. A když se to tak vezme, tak si žádný občan nemůže být jist, zda není jeho peněz používáno k financování teroru. Jak těch, které odevzdal na daních, tak těch, které někde poskytnul bance s touhou po úrokovém zisku. Ano, teror se stal součástí našeho života. Ať tomu chceme nebo ne.
Máme to tedy akceptovat? Jistě, že ne. Ale strach a naivita nám nepomůže. Jedinou cestou je opravdu universální definice teroru v poltickém žargonu. A to je ten největší problém, protože toho nejsme zatím schopni. Důkaz je jednoduchý. Lid Izraele to již pochopil a my tento postoj i nadále v převážné míře kritizujeme.
