Nevím. Jsem pesimista. Nepomáhá ani pohled do historie, který by mohl živit naději, že neexistuje nic, co by mohlo zapříčinit zkázu kulturního života českého národa. Ta století dějin by mne měla nabádat, že není, čeho se bát.
Český národ přežil Habsburky, nacismus, komunismus. To vše se ctí a hrdostí. Podivné je, že na šikmou plochu se dostal teprve v posledních třiceti letech. Příčinou kupodivu je „umělecká“ svoboda. Najednou bylo, a i nadále je možné všechno. Kulturu může provozovat kde kdo a tvořit kde co. Tvůrčí silou se stalo tržní hospodářství.
Zcela stranou zůstalo to nejdůležitější. Totiž, že kultura má mít určité společenské poslání. Může duši pozdvihovat, vychovávat, moralizovat, kritizovat a v neposlední řadě i pobavit. Prostě i rozesmát a šířit optimismus v mnohdy šedém a těžkém životě jednotlivce. Ale aby to fungovalo je nutno mít zcela jasno, kterým směrem se společnost jako taková chce ubírat, zda si zvolila cíl.
Neslučitelně k tomu patří boj za něco, ale i boj proti něčemu. A to je problém, který se jaksi neřeší. V podstatě nevíme, kam jdeme a co chceme, jak má vypadat naše budoucnost jako samostatného kulturního celku. Jsme rozháraní, nejednotní a čím dál tím hloupější. Dokazuje to i úroveň našeho školství. I ono podléhá určité dekadenci hodnot.
Pedagog je představován jako špatně placená oběť nějakého systému. Respektu se mu nedostává, je mnohdy jen pro smích. Jak žákům, tak rodičům. Není divu. Vzdělání a intelekt je pro naši „konzumní“ společnost jaksi na obtíž. V mediálním a kulturním světě dosahují největších úspěchů ti, kteří buď ovládají hrát roli hlupáků, či hlupáky skutečně jsou. Hlavní důraz se klade na devastaci českého jazyka a obsahovou prázdnost. Nejlépe se prodává hulvátství.
Pro mne osobně byl největším šokem seriál „Zkáza dejvického divadla“. Nevím, co si dali autoři za cíl. Já, jako normální divák jsem se dověděl, že divadlo je takové zvláštní prostředí, kde se soustřeďují jedinci často závislí na alkoholu, možná i drogách, ale hlavně jsou to psychicky narušení jedinci, kteří marně bojují proti všemu možnému, ale v podstatě za nic. Jsou deptáni ignorancí okolního světa, jsou neuznaní. A přitom si nechtějí připustit, že bojují s vlastní hloupostí, kterou si nechtějí přiznat.
A tak tím nejnebezpečnějším virem, který ohrožuje naši kulturu, je arogantní povýšenost nevzdělanců, kteří se snaží hrát role představitelů našeho kulturního života. Všechny hvězdy a hvězdičky, které se na nás často velmi pitomě kření ze všech možných filmů, pořadů a představení a pochopitelně ovládající i reklamu. Je to zvláštní virus. Napadá myšlení, ničí morální hodnoty a schopnost sebekritiky.
A teď se k tomu všemu přimotal ještě ten skutečný virus. Napadá kdekoho, nevybírá si, nerozlišuje dobro a zlo. Ohromuje náš každodenní život, ohrožuje i ekonomiku, stabilitu. A pochopitelně zasahuje i do kulturního života společnosti. Určuje i program veřejnoprávní ČT. Nutí ji hrabat v archivech. A tak se na našich obrazovkách objevují herci z časů „minulých“. A nejen filmy, ale i jejich portréty.
Je to přehlídka osobností. Připomínka, která dá podnět k zamyšlení. Nutí nevyhnutelně ke srovnání s dneškem. Je to smutná bilance. Na jedné strany charaktery a na straně druhé mnohdy kupčíci s kulturou. A tak nevím, který „virus“ je pro naši národní kulturu více nebezpečný. A jak proti kterému bojovat. Oficiální verze zní: Peníze, hodně peněz. Nejsem si jist, zda je to ta jediná cesta pro záchranu naší kultury. Já se domnívám, že mnohem důležitější je morálka a charakter. Osobnost každého jedince, který se domnívá být představitelem našeho kulturního života.
A mám velkou obavu, že při boji proti té přírodní nákaze, posílíme i ten virus, který je pro náš duševní život mnohem nebezpečnější. Již se ozvalo mnoho „hlasů“, které volají po záchraně. Byly opravdu různorodé, přesně tak, jak je rozhádaná celá naše společnost. Jak to dopadne nevím. Ale je jisté, že rozdávat charakter a osobnost není v moci ministra kultury a ani vlády. Na druhé straně vím, že je to společnost sama, která si vytváří měřítka hodnot pro dobro a zlo, národní kulturu a dekadenci.
Ale možná, že právě zkušenosti dneška nás donutí přehodnotit náš pohled na to, co je a co není životně důležité. A zrovna tak, možná změní i náš pocit, co považujeme za dobro pro naši duši. Tedy co je a co není kultura.
