… už nevím čeho se mám bát. Člověk jako takovej by se bát měl, protože, když se jeden nebojí ničeho, tak dělá blbosti. A těch, co se vůbec nebáli, jsou už plný hřbitovy.
Jenže vono to bání se není tak jednoduché. Když máte před sebou jednoho rozdováděnýho psa, tak se s ním můžete domluvit. Většinou jeden buřt stačí. Když je jich ale víc, tak to máte těžký. Ty se tak převádějí jeden před druhým, že nemáte šanci. Nezbývá prostě nic jiného než počkat, až je to blbnutí přestane bavit.
Jenže ono to může trvat pěkně dlouho. To máte jako dnes. Čeho bych se měl jeden bát. Té smečky mocipánů? Vždyť kdákají jako poplašené hejno slepic. Jeden přes druhého kdáká nesmysly, jako by se každý bál, že bude první, který skončí na pekáči. Jako by nevěděli, že tak jednou skončí všichni.
A pak je tu ta smečka prodejců informací. Tam zase každý řve, že ví všechno. Kde by. Jeden každý vykřikuje něco jiného, dohromady to nedává smysl, vůbec jim to nevadí, vlastně jde jen o to, který se více naparuje. Vyhrává ten, který prodává ty největší nesmysly.
No a pak je tu ten prevít. Ten virus. Vlastně toho o něm nikdo moc neví, ale i zde se vědátoři předhánějí, mnozí chtějí stát v první řadě, možná i hlásají pravdy. Čert, aby se v tom vyznal. Vždyť každý vykládá něco jinačího. Všechno může být pravda, ale i pěkná hloupost. Normální člověk je z toho jelen.
Takže, pane obrlajtnant, poslušně hlásím, já opravdu nevím, čeho bych se to měl bát nejvíc. Pokud jde o ty politiky, tak je potíž v tom, že než je hodíme jednoho po druhém do hrnce, tak můžou nasekat pěknou paseku. Jak říkal Vomáčka z Hlubočep. Ten tvrdil, že rozhádána a nevědomá smečka politiků, kteří se utrhnou z řetězu, může přinést národu i katastrofu.
A ty informační šmejdi? Nu, dříve mohl člověk jejich výplody použít třeba na podpal. Dneska? Vždyť voni jsou jako ten hajzlík vir. Voni se snad vrtají jednomu přímo do mozku. Já už mám pocit, že to v mý hlavě vypadá jako na smetišti. Problém je v tom, že už pomalu jeden neví, kam by ten sajrajt vyhodil.
A ten vir. Nu je to prevít, ale také srab. Troufá si hlavně na ty slabé, a to není opravdu žádná sranda. S tím bychom měli něco dělat. Ale tam si myslím, že už jsme tak chytří, že se to dá zvládnout. Doufám v to. Jenže, kdo se postará o normálního člověka. O našince. Vždyť ten může začít také blbnout a slábnout. Není divu.
Mocipáni a ti prodejci informací na tom pilně pracují. Vono se na tom dá totiž dost trhnout. Získat moc nad našincem, a ještě přitom vydělat mamon. Tak jako vždycky. Nic nového pod sluncem. A mnozí jim budou určitě tleskat. Také nic nového. No, já opravdu nevím. Ale asi bych si to spíše rozdal s tím virem. Je to sice prevít, ale dodržuje určitá pravidla. Já si myslím, že mu můžeme dát přes držku. Ale co udělat s těma druhejma, to opravdu nevím. Voni infikují kdekoho a kdeco.
Po celou tu dobu pan obrlajtnant mlčel. Nějak mu došlo, že ten blb před ním, asi vůbec blbem není. A padl na něj smutek, protože mu došlo, že asi musí padnout za císaře pána a jeho rodinu někde na nesmyslném bojišti. Prostě tak, protože si to všichni přejí, nevědí sice proč, ale domnívají se, že je to správné a v úplném pořádku. A ten blb před ním musí asi zemřít také. A to na jeho rozkaz.
