V životě každého politika může nastat situace, kdy je jeho charakter zcela obnažen. Já tomu říkám riziko povolání. Hlupák je ten, který s tím nepočítá. Ale taková jsou pravidla života v politické džungli.
Je skoro jisté, že na to vždy doplatí amatéři. Ten zkušený politik, protože ani on není nezranitelný, zavčasu vycítí nebezpečí, odstoupí, schová se někde v ústraní a doufá, že ta bouřka nebude mít dlouhého trvání. Amatér je dalek takové životní moudrosti, a naopak srdnatě bojuje dál aniž by si uvědomil, že jeho skóre naznačuje definitivní prohru.
Jak to vypadá ve skutečnosti můžeme sledovat každý den v přímém přenosu. Pomalu to připomíná amatérský festival. Což je jinak opravdu velice záslužná společenská událost. Je vždy nejen zábavné ale i poučné porovnávat výkony profesionálů s nadšenci, kteří činí vše s hlubokým přesvědčením, jak se říká, pro věc. A když prohrají v tomto mnohdy nerovném souboji, berou to většinou s humorem. Chtěli si to také jednou zkusit. A proto si zaslouží obdiv.
Je však oblast, kdy je soutěž amatérů nejen nevhodná, ale i nebezpečná. Politika. Zde by se nemělo soutěžit o slávu a čest jedince, zde se rozhoduje o budoucnosti a životě miliónů občanů. A mnohdy nejen v zemi samé, ale i v krajích jiných. Již tento fakt by měl upozornit, že to opravdu není jen zábava a v žádném případě by to nemělo být bojiště, kde hloupost a ješitnost je tou hlavní předností.
Bohužel v tomto stylu bojují již měsíce naši politici proti virové nákaze, a protože jim to asi připadalo nudné, tak se přesunuli na jiné pískoviště – Vrbětice. Nechali se zlákat poháněni nezdravým sebevědomím nevzdělance na opravdu tenký led. Proč? Protože jednoduše ve své prostotě netušili, že to zcela obnaží jejich egoisticky utvářené a kompromisu neschopné charaktery. Nu, ještě že máme trochu té demokracie. V dobách minulých bylo zvykem politické odpůrce zavírat, mnohdy i popravovat.
Teď jsme již „civilizovaní“ a tak si jen naši rádoby politici podrážejí navzájem nohy. A pokud možno i veřejně. Nevím jak kdo, ale já to pokládám již za nechutné a odpuzující. Už si ani neuvědomují, že se pokoušejí za každou cenu dokázat světu, že jsme národ zcela hloupý a v mnohých oblastech i primitivní. Dost mne to uráží. Jen se divím, že mám přitom pocit osamělosti.
Ale je docela možné, že to mnozí vidí stejně a již jim došla slova a podvolují se určité beznaději. Asi tak jako za nadvlády komunistů. A marně hledají pomocnou ruku. A zbytečně. Není divu, protože i veřejnoprávní televize se chová zcela adekvátně k politickému hašteření a svým nezměrným úsilím takto vznikající poněkud zmatený obraz o našem myšlení jen podporuje. Její redaktoři se chovají jako rozzuřené vosy bojující o kostku cukru.
Pozadí je jasné, jejich šéfové jsou stejného ražení, jako naši vládní představitelé, a je nemnoho „redaktorů“ jejichž cílem je zavděčit se těm nahoře, a ne informovat občana. V posledních dnech jsem několikrát povstal a televizi vypnul a vzdal se naděje, že mi někdo veškeré to dění poněkud srozumitelně vysvětlí. Což se asi nikdy nestane, protože v tom guláši informací, které ČT vaří na přání mediálních kupčíků, se již nevyznají ani samotní autoři hrající si na redaktory. Ano, jsem zase u festivalu amatérů.
Aby nedošlo k nedorozumění. Já si dovolím tvrdit, že jakž tak chápu, co se děje v hlavách našich politiků. Ale při sledování zpravodajství ČT mám vždy na mysli řadového občana, který má právo být srozumitelně informovat, a to, pokud možno v odpovídajících souvislostech zaručující správné pochopení. A to je právě novinářské umění, které lze zrealizovat jedině na rovině profesionální mediální dovednosti a životní zkušenosti.
V jedno však přesto doufám. Totiž, že tento již dynamický vývoj zcela odhalí charaktery nás všech. A že si uvědomíme tuto intelektuální „nahotu“ a počneme hledat hlavy vzdělané a inteligentní, prostě ty občany, které naše strana a vláda zahnala do kouta a nutí k mlčení. Je nutné se jim omluvit a skromně požádat, zda bychom s jejich pomocí mohli zakrýt tu ostudnou nahotu. Pokládám za opravdu nezbytné si opět obléknout šaty, které odpovídají naší po staletí vytvářené kulturní úrovni. Jsem si jist, že je to možné.
Vlastně nezbytné. A není to opravdu tak složité. Musíme se jen rozhodnout, že ten amatérský festival rádoby politiků není to pravé pro naši budoucnost. Pravda, asi by nám v tom mohla hodně pomoci i veřejnoprávní média, zejména televize. Možná, že bychom měli právě tam začít. Věřte, nějaké to dohadování se o privátních kšeftech pana generálního je opět jen amatérské politikaření. Mnohem horší je, že je nám s jeho pomocí kradena kulturní a myšlenková identita. A pro náš život je mnohem důležitější zabránit další devastaci našeho myšlení, morálky a vzdělání než se hašteřit o jeho v podstatě neoprávněně přivlastněné milióny.
