Už nejenom laická veřejnost, ale i řada skutečných odborníků se domnívá, že náš pacient, tedy formálně ještě ministr zdravotnictví, by mohl být propuštěn do domácí péče. Prý by to bylo i ke všeobecnému prospěchu.
Hlavním problémem je totiž poznání, jak ukázala poslední vyšetření, že asi velice trpí skutečností, že se neustále pohybuje pro něj ve zcela neznámém prostředí a je i obklopen lidmi, kteří mu nejen nerozumí, ale co je ještě horší, on nerozumí jim. Přitom nejde ani tak o problém s volbou komunikačního jazyka, ale spíše o obsahy, které mu jsou v mateřštině sdělovány.
Nehledě na to, že je také konfrontován s fakty a skutečnostmi, které pro něj představují neuvěřitelné psychické zatížení a tím je vytvářena i překážka v procesu vnímání. Jsou to pro jeho schopnosti často neznámé faktory. Jinak lapidárně a hovorově řečeno: jsou pro něj španělskou vesnicí. Ano, je tomu skutečně tak. Vše nasvědčuje tomu, že se před příchodem do Prahy pohyboval v nějakém jiném světě. Je pozoruhodné, že to prozatím nikdo nepostřehl.
Je proto docela možné, že by mu domácí prostředí velice prospělo. Pravděpodobně by mu vrátilo určitou schopnost opět logicky uvažovat a analyzovat dění v okolí. Stejně tak by se asi obnovila schopnost komunikovat. Pochopitelně právě s jemu důvěryhodnými lidmi, kteří jsou i ochotní shovívavě přijímat jeho ne vždy logické úsudky, vyvěrající z nepochopení reality.
V úvahu přichází i radikállní možnost, tedy absolutní izolace. Ale zde je nutno posoudit i další celkem závažný deficit jeho osobnosti. V celku je na první pohled pozitivní, ale v případě absolutní izolace by tato mohla způsobit fatální reakci. Jak se totiž ukázalo, je jeho mysl zatížena pocitem absolutní odpovědnosti za to, co činí. Což by nemělo být, při povrchní analýze nic zatěžujícího. Ovšem tak jednoduché to není.
Jeho celkem komplikovaná struktura myšlení si i zde vybudovala určitou problematickou oblast. Není totiž zcela jasné, jak jemu, tak okolí, vůči komu tuto odpovědnost pociťuje. Na venek by se mohlo zdát, minimálně dle jeho formálních prohlášení, že má na mysli nás občany. Problém však tkví v tom, že jeho činy tomu neodpovídají. Dalo by se spíše usuzovat, že je jakoby vděčný určité osobě, či určitému seskupení, které by se dalo nazvat i mocenské. A právě v této souvislosti by skutečná izolace nebyla prospěšná pro duševní stav našeho pacienta. Chyběla by mu reflexe okolí, a to by jistě přineslo zcela negativní vývoj, minimálně hlubokou depresi.
Je opravdu těžké rozhodnout o dalším osudu našeho pacienta. V tuto chvíli však vše nasvědčuje tomu, že by návrat do „rodinného“ kruhu byl zcela optimálním řešením. A to jak pro našeho zdravotnického guru, tak proto ty, kteří jsou dle jeho tvrzení absolutním cílem jeho zájmů a bohužel tedy i obětí jeho zcela nelogických činů.
Jistě je to velmi neradostné zjištění. Ale asi jak pro koho. Pro nás občany by jistě přesun pacienta mohl přinést určité ulehčení. A mít soucit s těmi, kteří tuto situaci navodili, nepokládám za nutný. Pochopitelně je nutno vyřešit základní problém. Kdo tento přesun nařídí a provede. Bohužel nám občanům nezbývá nic jiného než věřit, že tu ještě máme trochu té demokracie, která by měla fungovat ku prospěchu většiny.
