Poslední dobou se odvíjí taková poněkud zvláštní politická debata o tom, že prý máme málo občanů, kteří jsou ochotni bránit naši zem. Plánují se sice zase odvody, ale i samotní odborníci jsou více jak skeptičtí, prý ta svalová hmota posilovaná jen pohybem počítačové myši je nedostatečná k tomu udržet zbraň.
S tím se asi dá něco udělat, trocha pohybu by to zachránila. A když ne už armádu, tak alespoň by člověk udělal něco pro své zdraví. Větší potíž je ale se slabostí ducha. Tedy ne v tom smyslu, že by naše inteligence stejně rapidně klesla, jako ta svalová výkonnost, to ne, spíše prý chybí nadšení. Ochota bojovat za zemi českou.
Za naši Českou republiku, tedy jak se říká za vlast. Za to místo, kde jsme se narodili a kde žijeme. Je to smutné a zarážející. I když pro vysvětlení možná nemusíme chodit daleko. Normálně je člověk vždy ochoten chránit to, co mu patří, co si vydobyl v potu tváře, co má rád. Mnohdy má ale potíže bojovat za cizí, za něco co patří jinému, prostě ochraňovat výdobytky jiných.
A tak se ptám: Kolik z nás má ještě pocit, že mu naše zem ještě patří? Vždyť i z historického pohledu to nemáme zrovna lehké. Bylo to mnohdy jen pár desetiletí, kdy jsme byli páni sami nad sebou. A pak jsem zase o vše přišli, ale vždy jsem to přeci jenom nějak přežili a znovu zabojovali. Naposledy za té revoluce, kdy postačilo cinkat svazky klíčů. A zase tu byl pocit, že nám naše zem opět patří.
Co se tedy událo od té doby, že nejsme zrovna ochotni to vše hájit se zbraní v ruce? Krátce řečeno byl to kolosální výprodej všeho, co nám najednou patřilo. V podstatě to byla veřejná dražba. Co se dalo, to se prodalo pokud možno cizákům a podvodníkům. Tedy pokud to ještě předtím někdo neukradl. Existují tisíce případů. Já se ale zmíním jen o jednom, který pokládám za nevíce ponižující a více jak symbolický.
Občané se na mnoha překrásných místech stále ještě dívají na rozkošné české vody, na ty krásné potůčky a řeky tolik opěvované v naší kultuře. Když se ale z nich chtějí napít, tak přijde nějaký cizinec a chce za to peníze. Jen to zkuste se takové vody napít a přitom si nechat v uších znít naši hymnu. Patetické? Naivní? Hloupé? Možná, ale ne snad také trochu smutné a možná i urážející a ponižující?
Víme vůbec, kolik nám z toho, co vidíme kolem sebe, ještě náleží? Nediskutujeme snad denně o tom, že nás politici ignorují, že máme pocit, že nás každý den připravují kousek po kousku o naši zemi. Že neustále čachrují s naší identitou v zájmu někoho jiného? Kde všude již bojují naši vojáci, aniž bychom si byli jisti, že to je nejen pro dobrou věc, ale také za nás, za naši vlast a svobodu?
A já se divím, že se politici diví, že není mnoho těch, kteří by byli ochotni chránit něco, co nám možná už ani nepatří. Vždyť už i ta nebanálnější rozhodnutí za nás dělá někdo jiný a my se podřizujeme. A začalo to někdy nějakou pitomou žárovkou a končí to tím, že kdosi rozhoduje o tom, zda smíme mít na našich domovech zámky.
Nevím kam „ideologicky“ patřím, ale nejsem v žádném případě pacifistou. Jsme ochoten bránit zem, ve které žiji. Ale jen tu, která mi dá pocit bezpečí a která je ochotna mne bránit před mnohým záludným cizákem. Ať už má v kapsách miliardy, či jen díry. Zem, která bude chránit mé právo otevřít dveře mého domu jen tomu, ke komu mám důvěru, nad nímž mám možná lítost, komu se rozhodnu pomoci.
Takže milí a starostliví politici: Vraťte nám naši zemi a my ji pak budeme ochotni bránit.
