Jistě, že jste si ani nevšimli. Je to, jak se říká, vskrytu duše. A víte proč? Již nikdo z nich nemusí přemýšlet a přebírat odpovědnost. Vše přebral puntičkářsky vytvořený harmonogram, který řídí naše konání a bohužel i myšlení.
Je jisté, že mám na mysli našeho oblíbeného „Punťu“. Jen si představte tu ranní pohodu páně ministra nebo paní ministrové. Pěkně se protáhnout, dát se do střídmého gala odpovídající situaci a třeba vyrazit na nějakou tu ještě před pár dny obávanou tiskovou konferenci. Pardon „brífink“. Zde pak je nejdůležitější nezapomenout roušku a nasadit starostlivý výraz.
To ale jistě připomene nějaký k tomu určený pracovník štábu. Je rád za tu roušku. Nemusí nabádat, že je nutno kontrolovat takto schovanou mimiku. Jen oči mu dělají starosti. Je docela možné, že by se v nich mohla i zrcadlit poťouchlost. Nedej bože. Vždyť nic jiného v podstatě vidět není. Tedy nad tou rouškou. Nu, snad to dopadne dobře, tiše doufá ten za image odpovědný. Jinak je vše pod kontrolou, stačí jen poslušně přednášet naučené a hlavně předepsané „pejskem“. Jaká to pohoda a úleva pro mozkové závity.
Rád bych ji pociťoval také, kdyby ale nebylo těch vzpomínek. Zvláště v těchto „jubilejních“ dnech. A zvláště u občanů. Mně se třeba vybaví hned jedno. Za těch časů odvátých oslavovanou revolucí bylo možno si koupit v prodejně nakladatelství Rudého práva takovou malou brožurku. Stála pár korun a byla pro všechny. I pro ministry a všechny odpovědné.
A v ní byla velice stručně a jasně napsána pravidla života. Tedy co myslet, co nemyslet, co říkat a co neříkat, prostě takový průvodce pro každý den. A byla určena opravdu všem. I takový odpůrce systému, se hned dověděl, kdy a proč dostane na kokos. A ti jiní, toužící po kariéře zase měli přesný návod, jak ji dosáhnout a jak stoupat po společenském žebříčku.
Bylo to jednoduché a i praktické. A mně prostě nejde z hlavy, že mi to připomíná našeho pejska. Jenže si nejsem jist, že je pro každého. Teda pro ty vládní pracovníky je jistě záchranou. Byl jim vytržen přímo trn z paty. Možná i z mozku. Ono totiž, když to všechno s tím virem dobře dopadne, tak je medaile jistá. Pro každého tam nahoře. A když to dopadne špatně, tak se také nic neděje, protože za to vše bude možné obvinit právě toho psíčka i s jeho autorem. Paráda. Tomu se snad říká i „vysoká politika“.
Jenže. Vždy existuje jenže. K čemu je takový návod k žití pro běžného občana. On musí především chodit do práce. A to nejen pro vlastní obživu, ale aby produkoval i něco, co je zase životně důležité pro ostatní. Většinou má na krku ještě děti. Pak se musí nakupovat a vařit. Prostě je v jednom kole od rána do večera. A k tomu ještě by měl studovat nějaké ty diagramy, tabulky a direktivy. Kdy? Místo spánku? No, to se jeden opravdu zbláznil. Kdyby to byl alespoň jen jeden, ono jich je teď povícero.
Ale to, co je opravdu nejtragičtější, je skutečnost, že o tom, jak má občan stíhat již popsané, o tom „pejsek“ nic neříká. Ani ne také o tom, jak realizovat nerealizovatelné sny tvůrců a občas i absolutní nesmysly „krmičů pejska“. A občan také nemůže být živ z nabiflovaných „návodů k žití“. On je totiž „odsouzen“ k opravdovému žití. A musí žít nejen pro sebe, ale i pro ostatní. A já se domnívám, že v této pozici naši „vládci“ nejsou.
A je to na nich vidět. Od reálného světa se vzdalují každým dnem. Přiznám, že jim nezávidím, mají to přetěžké. Ale vyměnit soudnost za deklamování z příručky jim nepomůže. A když, tak jen na krátkou dobu. Pravda, oni mají plán „B“. Pro jistotu si vytvořili „viníka“. Takže v nejhorším si zachrání své posty, trochu pochybnou „čest“ úspěšného politika, zkrátka o existenci se bát nemusí.
A co občané? Ti budou mít prostě smůlu. Protože jim nějaký „viník“, ať skutečný, či podstrčený nepomůže. Ti, kteří to jakž takž přežijí, si oddychnou, ale ti, kteří budou plakat nad zničenou existencí, těm asi nepomůže nikdo. A já si prostě myslím, že když žití podle „svatých“ příruček skončilo již tehdy krachem, není důvodu se nedomnívat, že by to dnes mělo skončit jinak.
