Žijeme ve společnosti, kde se jak politicky tak mediálně dá na terorismu slušně vydělávat. Jedni se dostanou k moci, ti druzí zvýší stav privátního konta.
S tím by se ještě dalo za určitých podmínek žít. Problém však je v tom, že si toho jsou vědomi i samotní teroristé. Dovedu si velmi dobře představit jejich radostné uspokojení, když sledují tu světovou mediální tvorbu. I to jejich obdivné plácání po rameni specialistům na manipulaci veřejného mínění, jejichž služeb jistě využívají.
Dalším problémem je i to, že desítky nezkušených novinářů mnohdy do detailu popisují neschopnost naší společnosti se efektivně bránit. Často se k tomu přidávají i různí prapodivní experti a analytici, kterých je také čím dál tím více. Náš protivník tak získává přesný obraz o našich aktivitách, schopnostech ale i neschopnostech.
Terorismus zasahuje společnost jako takovou. Není to skutečné válečné střetnutí, ale přesto určitá forma boje. A tak se naše média v podstatě chovají tak, jakoby za reálné války uskutečnili přímý přenos z jednání operačního štábu armády. K tomu za válečného stavu pochopitelně nikdy nedojde, tam vládně nekompromisní cenzura.
Takže máme také informace o teroristických útocích cenzurovat? V podstatě ano. Jsou okamžiky, kdy neurvalý boj o exkluzivní informace opravdu přímo škodí. Je to jen prostor pro spekulace. Ale hlavně se produkují nesčetné „nepotvrzené“ informace, které však mohou být přesnou informací pro ty druhé.
Pozoruhodné v této souvislosti je fakt, že nám IS vyhlásil válku. Mám takový dojem, že to neustále mnozí nepochopili a považují to za takovou „internetovou“ mediální propagandu, protože to byla cesta jak nám to bylo oznámeno. Nevím zda se za naším postojem skrývá nevědomost, hloupost, či se snažíme to prostě ze zbabělosti nebrat vážně.
Není také na škodu se zamyslet nad tím, že se mnohdy média dostávají na opovážlivou hranici, kdy je možno hovořit již o přímém a vědomém šíření hysterie. A ta je opět katalyzátorem pro zvýšení psychologického působení terorismu, což je to, o co mu jde. Rozpad našich sociálních struktur je cíl, který si teroristé předsevzali.
Bohužel také i živnou půdou pro ty, kteří si v naší společnosti z našeho strachu udělali živnost. Vraťme se k té mediální. Není to vše jednoduché. Občan má prý právo na to, aby byl plně informován. Říkají to mnozí, kteří bojují za svobodu slova. Nikdy se však nezabývají tím, že občan má také právo na kvalitní a pravdivé informace. A za to nesou odpovědnost všichni mediální tvůrci. Je ale všeobecnou praxí, že se obhajují právě kvantitou a ne kvalitou zpráv.
Nikdo se také nezabývá skutečností, že existuje přímá negativní souvislost s věděním a konáním. Tedy my víme vše a na základě toho budeme konat? Právě nikoliv. Většinou jen hladově čekáme, aby nám média sdělila, že již tak „někdo“ činí za nás. Pakliže ne, tak nám média dají opět plný prostor k tomu, abychom se rozčilovali, že nikdo nic nečiní.
Vzniká tak paradoxní situace, že vlastně jeden čeká na druhého. A to nejen jako občané. I naše vlády pokukují po těch druhých a čekají. Jen když je nezbytné tak dochází k formální vzájemné komunikaci a návrhům o možné dohodě. Již desetiletí řeší EU tento problém. Většinou však Brusel vyzývá jen k solidaritě a nás nabádá nemít strach. My ho ale máme. A den ze dne větší. Stejně tak jako se den ze dne zvyšuje psychologický účinek teroru podporovaný naším mediálním světem a dává mu podobu dobré investice.
Je již plně začleněn do našeho tržního hospodářství. I boj proti němu. Jak je zvykem, tak se i naši politici snaží najít nějaké „externí“ firmy, které by se toho za úplatu ujaly. Většinou se snaží koupit si i celé státy. Bez ohledu na morální a kulturní hodnoty jejich vlád. Vlastně čím je tato úroveň nižší, tím lepší pro obchod. Bývá to i levnější. Je to i mnohem jednodušší, než najít dialog s těmi, kteří jsou na druhé straně barikády v boji ideologií či obchodních zájmů, což je našim evropským politikům zatím mnohem přednější, než boj proti terorismu.
Co tedy zbývá? Nic moc. Nastává situace, kdy se ve vládních kruzích jen chladně počítá s tím, že nespokojenost a zlost občanů se bude i nadále polarizovat směrem proti terorismu. A ne proti těm, kteří ho politikou obhajování vlastních zájmů přímo či nepřímo podporují. Ano, řadový občan je vždy obětí, ale ne vždy za to může jenom terorismus jako takový.
