Oklikou jsem se dozvěděl, že prý nějakého ještě máme. A dokonce se ukázal veřejnosti. Tedy zprostředkovaně. Televizní společnost Prima prý s ním něco natočila. Smůla. Na ten kanál se nekoukám.
Špatné svědomí ale nemám, tedy, že bych o něco přišel. Potvrzují mi to reakce okolního světa. Ty mi jen potvrzují, že se nemusím zabývat obsahem. Ostatně tak jako vždy. Nejsem školáček a povýšená a bezobsažná kázaní přicházející z hůry jsem vždy nenáviděl. Při takových projevech mám pocit, že mi někdo upírá vlastní myšlení a popírá sílu selského rozumu.
Zažil jsem mnoho prezidentů.
Tak třeba ti komunističtí. Ty jsem poslouchal, protože mne zajímalo, zda si zase nevymysleli nějaký ten bič, kterým by mi mohli vypráskat „nezdravé“ myšlenky z mé hlavy. Či zda třeba nevědomky nerozšiřuji dokonce takové „bludy“, za které by mne mohli zavřít. Jinak ty projevy sloužili k všeobecnému pobavení občanstva.
Pochopitelně ne těch, kteří museli tyto ideologické výlevy poslouchat osobně. Ti museli využít každého nádechu řečníka. Byla to chvilka, kdy „spontánně“ vstali a freneticky tleskali. Kdo zůstal tiše sedět, šel sedět. Krásné na tom bylo, že se hned příští den vynořilo mnoho krásných vtipů. Bylo to dobré, pomáhalo to přežít. Podle již zmíněných reakcí na včerejšek se však tato reakce nedostavuje. Pociťuji spíše určitý trpký výsměch.
Pak jsem také zažil jiného prezidenta. Když promluvil, tak vstával celý svět a tleskal. Dobrovolně a s obdivem. Nu, kde jsou ty doby. Svět se změnil. Dnes se velmi často tleská hlouposti a oslavují se podvodníci. Nemyslím, že je to dobré. Nemyslím, že je dobré, když prezident této republiky si vybírá publikum a zbytek občanů vylučuje ze své přízně. Dalo by se i říci, že jimi pohrdá.
Škoda. Přiznám se, že bych si také rád jednou zatleskal. Spontánně a s obdivem. Šanci asi nedostanu. Je to smutné. Tak nějak nemám ani sílu se rozčilovat, kritizovat, křičet, mlátit pěstí do stolu. Je to opravdu jen smutek. A opravdu mi není útěchou, že když zůstanu tiše sedět, tak že mne za to nezavřou.
A možná, že v tom tkví celý ten problém. Možná, kdybychom zase zavírali ty, kteří myslí jinak, tak by mnozí občané této země pochopili, že by bylo dobré se zamyslet nad tím vším. A možná příště nevolit ty, kteří nenávidí „bludné“ myšlenky, které odporují jejich představám o státní moci. A možná se konečně snažit pochopit, co je se skrývá pod pojmem demokracie a co by mělo být míněno, když se řekne svoboda slova.
Musím přiznat, že mne také žádný vtip nenapadl. Ani ten šibeniční. A tak zůstávám sedět a opájím se nadějí, že se jednou stane zázrak a já jednou pocítím touhu povstat a tleskat prezidentu České republiky.
