Přežijeme také. Jistě. Ono totiž zašlapat do země živoucí společnost není tak jednoduché. Je to takříkajíc nemožné. Zkoušeli to mnozí a pohořeli.
Císaři, carové, diktátoři a i mnozí „politici“ dob nedávných. Pohořeli na tom, že se domnívali vládnout již nemyslícím masám. Přehlédli, že se sice lidé podvolili mocenské síle, ale někde ve skrytu duše nepřestali myslet. Žili dlouhá léta se sklopenou hlavou a mnohdy jim trvalo i desetiletí, než se odvážili ji pozvednout.
Paradoxem je, že si mnohdy tento osud volili sami. Bylo nemálo těch, možná většina, která v roce 1948 doufala, že pomáhá něčemu dobrému, něčemu, co bude ku prospěchu všem. Netřeba je soudit, byli naivní a netušili, že někdo na jejich hřbetech jenom šplhá vzhůru. Ale přešlo pár let a začali procitat.
Nejinak tomu bylo o dvacet let později. Každý doufal, že se něco mění, že je zde šance začít znovu a pořádně. Doufali, že politika může mít lidskou tvář. Neskončilo to dobře, „Velký bratr“ to nechápal, měl prostě starost, aby i on nemusel sundat falešnou masku lidského dobra, která měla být zárukou šťastné budoucnosti.
A pak uběhlo zase dvacet let a zase tu byla doba zvedajících se hlav. Jaksi se to podařilo, trvá to dodnes. Ano, všichni neseme hlavou víceméně vzpříma, mnohdy ani nevíme proč, ale prý je to teď v módě. Ale je mnoho těch, kterým to nestačí a začínají hlavou potřásat, mnohdy i vrtět na znamení nesouhlasu. Hlavy neklopí, ale zůstávají stranou, respektive jsou tam zatlačováni.
Většinou jsou to podivní pamětníci hlásající nějaké nesrozumitelné morální žvásty, něco, co se nedá ani koupit a ani prodat. Prostě nepotřebný to produkt současné doby. A nikdo si nevšímá, že je třeba bolí staré rány. Ty šrámy a jizvy, které utrpěli kdysi, kdy se opětovně bojovalo o moc. Každý ví, že ta stará zranění se většinou ozvou, když není něco v pořádku, když se děje něco, co vyvolává bolestivé vzpomínky.
Je těžké se o ně podělit, protože ta mladá generace pro něco takového staromódního nemá pochopení a často nejeví ani zájem. Nemá ta potřebná tykadla získaná životní zkušeností, která by je varovala. Varovala před hrozbou, že se zase něco opakuje, něco, co není dobré pro nás všechny. Že se zase rozrůstá společenský plevel, který je společnosti vlastní, ale není dobré ho nechat bez povšimnutí.
Jsem také „staromódní“ a mám pocit, že toho plevele je více než dost. Je zcela moderní, jde s dobou, mění barvu květů na přání. A ty barvy již ovládli mnohé louky a jejich pestrost je lákadlem pro všechny. Skoro každý se tam hrne a ani si nevšimne, že opouští úrodná pole, která tolik potřebuje k životu. Ale proč ne, vždyť ta kvítka jsou tak pestrá a lákavá.
A tak si v té nevědomé radosti ani nevšímáme, že ta opuštěná ornice podléhá také tomu rozpínavému plevelu, zakoření se tu i onde a proměňuje ornici v neúrodnou plochu, která dává málo šancí, aby zde rostly myšlenky hodné lidského stvoření. A každý dobrý hospodář ví, že to není dobré, protože pěstovat na tak zaneřáděném kousku země opět obilí, je pěkná dřina, která se neobejde bez šrámů a jizev.
Jako bychom jich neměli více než dost. Pravda, minulost by nás mohla varovat. Ona i varuje, ale my neposloucháme. A nechceme si uvědomit, že mnohý plevel dokáže vyrůst do takové výšky, že zatemní i sluneční svit. A pak přijde nenávratně doba temna. Není snad pomalu na čase o něčem takovém přemýšlet a vytrhat konečně ten plevel. Nikdy se ho sice nezbavíme, ale je životní nutností mu vykázat hranice.
Je opravdu problém ukázat hranice těm, kteří jsou příživníky na každé polické změně. Na ty všechny patolízaly, odporné donašeče, lidské štěnice a pijavice. Prostě na ty, kteří opětovně zneužili dobrotivosti a mnohdy naivnosti těch, kteří si přáli mít kolem sebe lepší svět.
Jistě, má to jeden zádrhel. Nemáme už zase hlavu sklopenou a neschováváme vlastní myšlenky do toho nejtemnějšího kouta našeho mozkového sklepa. To by bylo špatné. Pak by bylo asi opravdu těžké vzít kosu a urazit hlavy těm krásným a barevným květinkám, které předstírají luční nádheru, která nás láká do bezmyšlenkového světa absolutní moci.
