Odpověď je jednoduchá: Nikdy. Na to jsme moc naivní, hloupí, egoističtí, zbabělí a vůbec rádi žijeme na úkor druhých. A hlavně jsme líní přemýšlet a brát za naše konání odpovědnost. To vše přenecháme straně a vládě.
Ona pak za všechny naše chyby nese odpovědnost. Namlouváme si. A ona, z důvodů již uvedených, jedná za nás a kupodivu se řídí stejnou strategií jako řadový občan. A jak bývá zvykem požívá jistou imunitu, a tak nemusí platit za omyly a chyby. Jenom se nechá občas vystřídat opozicí a pak se vše opět opakuje podle známého vzorce.
Zpět k otázce. Prapodivné a populisticky zneužívané statistiky nám třeba říkají kolik lidí zemřelo s koronavirem. Asi tak polovina, možná ještě méně zemřela skutečně na ten virus. Většina však nákazu nezvládla vzhledem k již stávajícím zdravotním problémům. Jejich život byl zkrácen možná o měsíc, možná o tři a možná i o rok. Jistě je každé úmrtí tragické.
Ale ještě nikde jsem nenalezl zmínku třeba o tom, že ti občané, kterým vláda nakazuje, zakazuje a vůbec řídí jejich život, také trpí. A že se jim také zkracuje život. A možná i o roky. Ten, kdo to zažil, ví, co to znamená znovu vybudovat existenci. Bojovat o přežití a tím si logicky i krátit život. Vydávat životní sily, jež budou chybět ve stáří.
A co třeba naše děti. O kolik se zpozdí jejich vývoj díky té „geniální“ distanční výuce. Přesně o to bude jejich život kratší či méně úspěšný. A jak se projeví na jejich mozku nedostatek kyslíku způsobený nesmyslně nasazenou maskou, jak nařizují populisticky rozhodující vládci? Mozek při nedostatku kyslíku přeci odumírá. A každý přeci ví, jak je kysličník uhličitý nebezpečný.
Vždyť proti němu bojujeme dnem i nocí. A děti ho mají dýchat z plných plic, asi aby si zvykly, když ten „boj“ za záchranu planety prohrajeme. Jen se podívejte, vždyť ta děcka přeci zlobí jako jindy, dokonce ještě více, tak co? Že jim v mozku uhyne pár tisíc buněk, které se nikdy neobnoví, nikoho nezajímá. Proč také, spočítat se to stejně nedá. Ostatně dospělí na tom nejsou lépe, o té „ohrožené“ skupině obyvatelstva ani nemluvě.
A co všechen ten zdravotní personál, který byl poslán do boje proti nepříteli, o kterém se pořád nemůžeme dohodnout, co nám vlastně způsobuje. O kolik se zkrátí život těmto obětem tohoto již pomalu „svatého boje“. I za normální situace nepatří zdravotní personál k těm, kteří by trpěli dlouhověkostí, takže nic neobvyklého, že?
Není třeba se asi také zajímat o ty, kteří dříve zemřou, protože se jim nedostane rychlé zdravotní péče. Je to přeci jejich chyba, když ochromeni uměle infikovaným strachem, nemají odvahu vyhledat zdravotní péči. A že tu asi budeme mít poněkud větší množství psychicky zatížených a možná na celý život poznamenaných občanů, o tom už ani nemluvě.
Takže by bylo dobré, k čemuž asi nikdy nedojde, udělat takovou normální bilanci. Prostě kolik občanů musí předčasně zemřít při úsilí, aby jiní mohli žít déle. Nejsem si jist, že takové porovnání by bylo zrovna radostné. Mám prostě obavu, že v tom od politiků nařízeném boji padne na straně „zachránců“ mnohem více obětí než těch, které nalezneme v ne zrovna férové statistice úmrtích, která je nám den co den držena před očima za účelem vyvolat strach a poslušnost. Nezbytné komponenty pro výkon moci a pocitu nadvlády těch, kteří nám velí.
Proč tak činí? To je jednoduchá kalkulace. Oni chtějí přežit volební období a být možná znovu zvoleni. A tak operují a manipulují s počtem dnešních obětí. Ty „budoucí“ je nezajímají. Kdo ví, kdo bude vládnout za deset dvacet let. Oni asi ne. A pak, vždyť se to stejně po tak dlouhé době nedá dokázat, kdo jako nese za to vše vinu. Ostatně se ani nedá dokázat, kdo nese vinu za dnešek. Tak co.
Já bych si ale přál ještě jeden druh oběti, před kterou bych rád smeknul. Politické oběti. Já bych rád viděl politika, který má odvahu to všechno zbrzdit s pokusem vrátit naše životy do normálních kolejí. Prostě sním o charakteru, který by tak učinil s vědomím, že to bude asi jeho politická smrt. Asi by jen tak tak přežil volební období, ale odcházel by s vědomím, že udělal něco pro naši budoucnost.
Asi by pak dlouhá léta žil někde v ústraní. Ale jsem si jist, že by ho budoucnost našla a znovu povolala, aby mu vyslovila dík, že nás tehdy zachránil před opravdovou katastrofou, která by byla našim dílem, a ne nějakého virusu, který se pomalu stává zdrojem politického a finančního obchodu na mezinárodní úrovni. Nepěkná to vizitka pro lidstvo. Já vím, je to jen sen, ale mnohdy se stávají i zázraky. Ale na ty já nevěřím. A proto dva drastické příklady z historie.
Při náletech německých raket V2 za druhé světové války na Londýn zemřelo asi 5 000 civilistů. Při výrobě těchto raket zemřelo 10 000 až 15 000 vězňů. Mnohé úspěšné a hrdé stavby Sovětského svazu zaplatili životem desetitisíce vězňů státního aparátu. Srovnávám nesrovnatelné? Možná, ale tak to vidím já a strašně by mně potěšilo, kdybych se mýlil.
