Tak bych charakterizoval zásadní postoj těch v současné době nejdůležitějších politiků rozhodujících o naší budoucnosti. A to i při té nejlepší snaze pochopit jejich situaci.
V mém povolání jsem se vždy pokoušel být loajální k demokraticky zvolené vládě a nepřilévat olej do ohně. A to v každé zemi, kde jsem pobýval. Pokládám to za základní pravidlo mediálního pracovníka. Jsou ale situace, kdy i ten nejsvědomitější novinář by měl zvážit, zda je tento postoj ještě udržitelný. Zvláště v situacích, kdy se vláda obrací proti zájmům většiny občanů. Takže si dovolím položit trochu primitivně formulovanou otázku: Kdo tedy kecá?
Náš pan premiér třeba prohlásil, že ministr zdravotnictví nemá na ministerstvu k dispozici žádné odborníky. Je tedy obětí nevědomého okolí, které se k němu ještě obrací zády. Oprávněná otázka od občana: Kdo tam tedy pracuje? Je to banda amatérů? Pakliže ano, tak je to s námi opravdu špatné. Zvláště, když není vidět žádná snaha ministra s odborníky komunikovat či je hledat. Nu, možná, že je považuje za pouhé „kecálky“.
Ministr průmyslu, jeden z mála, kterému věřím, či jsem věřil, zavádí ojedinělou a překotnou a skoro „revoluční“ změnu. Testování ve firmách a podnicích. Jednou týdně. S testy, které mají přesnost asi tak něco kolem 50 procent. Nehledě na to, že informace získané takovýmto testem má efektivně platnost asi tak 6 hodin. Říkají ti „kecající“ odborníci. A nejen u nás, ale i ve světě. Kupodivu to i dobře vědí třeba organizátoři sportovních soutěží. A to nemluvím o tom, zda ty prapodivně objednané a asi zaplacené testy k nám vůbec někdy dorazí v potřebném množství.
A jiní odborníci, kterých má podle premiéra ministr zdravotnictví nedostatek, se domnívají, že za ty tři týdny při všech těch opatřeních budeme tam, kde jsme dnes. Tedy pokud budeme mít štěstí. A jak jinak, když na tom budeme hůře, tak za to mohou opět ti neposlušní občané, jak je zvykem. A že by tomu mohlo být jinak je přeci blbý kec, říká vláda.
A pak jsou tu i tací, kteří tvrdí, že ministr zdravotnictví je vlastně pohromou a tou největší a kontraproduktivní hrozbou. A jsou to kupodivu třeba samotní lékaři, kteří bojují za naše životy a většinou přiznávají, že zmatené a nesrozumitelné myšlenkové výplody ministra v podstatě ani nesledují, spíše vše vyřizují na úrovni krajů dle skutečných potřeb a vážnosti situace.
Vakcíny? Schválená, neschválená to je jedno, o tom přeci rozhoduje premiér a prezident, a ne nějaký státní úřad natož EU. Skutečnost, že by nějaký „odborník“ do toho kecal je přeci nepřípustná. Prostě se nařídí, aby ministerstvo zdravotnictví k tomu jen bezmyšlenkově kývlo. Jak jinak, nemá na to stejně žádné odborníky, že?
Smutné je, že tento výčet by byl pomalu nekonečný.
Ale vrátím se k původní myšlence. Co má tedy svědomitý novinář dělat? Jak se zachovat? Podkopávat autoritu vlády? Zamlčovat fakta, aby ji podpořil? Není to lehké rozhodnutí. Pozorují to i na mé tolik kritizované ČT. Rozporuplnost je zjevná, objevuje se dokonce něco jako soucit. Ale přeci jenom i trochu kritických slov. Mohla by trochu přibrzdit s tím hororem o stavu v našich nemocnicích. Šiří tím jen paniku a strach mezi občany.
A nejen to. Je to i značně kontraproduktivní ve směru, který mám na mysli. ČT by totiž spíše měla v prvé řadě trochu uklidnit občany a vnést pořádek do rozporuplných vyjádření všech těch politiků, kteří se hlásí o slovo za každou cenu. A hlavně každý sám za sebe, a ne za vládu. Ale je to přetěžký úkol a defacto odporuje to základnímu principu a poslání veřejnoprávních médií.
Jedná se vlastně o cenzuru. Omezení šíření hloupých „keců“, tedy nepravd. Ale co si počít, když na tom mají velký podíl právě vládní činitelé? Má veřejnoprávní médium právo je „umlčet“? Z hlediska práva asi ne. Ale pokud by šlo o všeobecný zájem, bylo by to snad omluvitelné. Pakliže i vláda jedná mnohdy protiústavně. Já osobně se domnívám, že veřejnoprávní média stojí před životní zkouškou. Stejně tak jako my občané. Všichni společně budeme muset začít hledat pravdu. A budu upřímný, přes veškeré mé životní a novinářské zkušenosti, opravdu nevím, jak to dopadne.
