Dnes myslím na našeho nového ministra zdravotnictví. Ne, soucit nemám, šel do toho dobrovolně. Ale dokážu si představit, že toho už lituje.
Moje zkušenosti posbírané na cestě životem mi říkají, že třeba i ten nejlepší novinář je špatným ředitelem televizní stanice. Co já vím, tak to nikde nefungovalo k všeobecné spokojenosti. Byl přílišný “odborník“ na společenské problémy, ale pragmatika reálného života mu byla často cizí.
To mne nutí k domněnce, že náš nový ministr na naše zdraví asi nevychází z úžasu, jak ta naše společnost vlastně funguje. Respektive si klade otázku, že je zázrak, že ještě jakž takž funguje. Já osobně se také divím, kolik věcí ve správě našeho občanstva, jak se ukazuje pod tlakem virového šílenství, nefunguje či dokonce neexistuje.
A přitom máme „odborníky“ na kdeco. Média se jen předhánějí v jejich představování. Jako by soutěžili o to, kdo jich objeví nejvíce. Možná, že této mylné domněnce podlehl i náš nový vládní zmocněnec pro boj proti té virové záplavě. Tu i onde něco nařídí, aby pak byl informován, že to vlastně není realizovatelné.
A také na tu jeho novou stupnici jsem opravdu zvědavý. Hlavně v souvislosti s faktem, že jsem již dlouho neslyšel nic o trasování, e-roušce, o tom „sebe trasování“, či jak se to nazývá. Mám pocit, že to asi také nefunguje, jak by mělo, či spíše jak si to mnozí představovali, že by fungovat mělo.
Pak už také pomalu nevím, kdo je vlastně ve větším nebezpečí. Zda my „staří“ či ten zbytek společnosti. Kdo koho vlastně ohrožuje. Ono je to podle všech těch informací každý den jinak. Současný trend je podle mého, že se každý musí bát každého. A kdo je v tuto hodinu „negativní“, tak v té příští může být považován za zdroj nebezpečné nákazy.
Ne, nechci nic zlehčovat, jen vycházím z té vládní snahy o lepší informovanost obyvatelstva. Třeba ten závěr vycházející z počtu nakažených. Vždy, pokud je počet „katastrofální“, tak přijde vysvětlení, ono se moc testovalo. A pokud je příznivý, tak se zase testovalo málo. Jako jednoduchý občan se tedy ptám: Když přestaneme testovat, tak ten virus přeci zmizí z našeho každodenního života? A když budeme testovat jako šílení, tak se z těch počtů nakažených asi zblázníme?
Jo, pane ministře, život není peříčko. My občané to po většině víme. Teď je jen otázkou, zda to vidíte stejně, či zůstane v zajetí čísel, které už pomalu nikomu nic neříkají. A můžete si s nimi hrát, jak chcete. Dříve či později vyjde najevo, že realita života je úplně jiná. Respektive, že existují čísla, a je jich jenom pár, a ta jsou reálná a proti nim toho moc nezmůžeme.
Ale hlavně, my musíme zase žít jaksi „normálně“. My musíme zase vyrábět, prodávat a tvořit. I žít společenským životem. A to přináší i oběti, a to už snad víme. Prostě v životě není nic zadarmo. Tedy ještě jednou: Život není opravdu peříčko.
