Ano, opravdu jsem si oddychl. Mám totiž pocit, že šéf naší „firmy“ touží po něčem lepším. Prostě něco jako stav, který panuje v těch jemu nepatřících firmách. Jak bych to vyjádřil, prostě stav, který se dá přirovnat k výjimečnému.
Představte si tu pohodu. Žádné audity. Na kritické otázky zkorumpovaných a lži produkujících novinářů by nebylo potřeba odpovídat. A co teprve ti otravní poslanci a vůbec všichni ti rádoby ochránci těch lidských svobod a práv. Prostě všichni ti „nepohodlní“ by najednou stáli v dešti. Stačilo by jenom na ty neposlušné ukázat prstem a stal by se zázrak. Oni by nějak zmizeli.
Asi tak jako je to řádným pravidlem v tom NE-ANO-NE hnutí. Už to vypadá jako na střelnici. Pic, pic, pic a panáčkové mizí. A pak se hodí na pult zase pár drobných a už jsou tu jiní. Pochodují jako do rytmu pěkně v řadě a když někdo vybočí, tak má prostě smůlu. Co naplat, šéf má přesnou mušku.
A vůbec by to byla asi zcela výjimečná doba. Taková doba návratů a vzpomínek. Ze skříní by se na světlo zase vytáhlo i mnoho uniforem. Všichni ti lampasáci, ať už tajní či veřejní, by se zase mohli blýsknout na veřejnosti v těch oplakávaných a skrývaných slavnostních uniformách. No to by byly zase parádní vojenské přehlídky. A všechny ty nablýskané metály. Těch bývá tolik, že si ani jeden nepamatuje za co vlastně.
Upřímně řečeno většinou za nic. Tedy ne tak úplně. Jsou hlavně udělovány právě za ten pořadový krok. Ach, jak my to připomíná ty „staré dobré časy“, kdy panoval pořádek, poslušnost a jednota mysli. Ano, byly to dobré časy. Třeba ty volby. Na ten lístek se ani občan nemusel podívat, stačilo hodit ho do té sběrné schránky. Nebo prostě třeba i do koše na odpadky. Počítat nebylo třeba, všechny hlasy platily a nikdy žádný nescházel.
Takže mne pan „šéf“ příjemně zklamal. Nic z toho. Možná škoda. Občan by se na vlastní oči mohl přesvědčit kdo je vlastně kterého charakteru. Kdo se to skrývá za tou demokratickou maskou na tváři, která ho občas dusí a přivádí k zuřivosti. I když mnozí tuší. A to je dobře. Horší to mají ti s klapkami na očích.
Asi vím, kdo jim je nakázal nosit. Ale je mi záhadou, že tak dělají zcela dobrovolně a mnozí i s nadšením. Chudáci. V té slepotě jim pak nezbývá nic jiného než kolem sebe mlátit se snahou zasáhnout jinak myslícího. Nu, co. I oni chtějí mít pocit, že jsou součástí šéfovi „firmy“. Ubožáci. Jsem zvědav, jak přežijí případnou insolvenci jeho mocenských záměrů a tužeb.
