Jistě. Vždy byl a asi bude. Komunisté se ho báli a měli moc ho potlačit, zavřít, a dokonce i likvidovat. Dnešní „demokratičtí“ mocipáni to mají těžší. Musí ho nechat vymřít, a hlavně zamezit jeho předávání z generace na generaci.
V podstatě je to také virus, který je nutno držet v karanténě. Malou ukázkou bylo zřízení programu ČT 3. Již jsem o tom psal, nebudu se k tomu vracet. Ale je to krásná a přesná ukázka toho, co si dnešní vládci nad společností myslí o „seniorech“. Prostě dej jim natvrdlý rohlík a k tomu kafíčko, kde si ho mohou smočit.
Ale kdo jsou ti dnešní vládci? Dříve to bylo jednoduché: Vládli partajní funkcionáři. Většinou byli hloupí, ale jednoduše identifikovatelní. Ale kde je nutno hledat „pravdu“ bylo i pro absolventy základních škol bezproblémové. Prostě se řídili zdravým rozumem rodičů a prarodičů. Jejich životními zkušenostmi, poslouchali jejich zážitkům, ale hlavně se učili hledat cestu, jak se vypořádat s nepřízní osudu.
A jak je to dnes? Nikdo neví, vládnout chce každý. Hlavně média, to jsou ty fabriky na „informace“, které se předhánějí v „hledání“ pravd. Už jich našly tolik, že nastává inflace, cena pravdy klesá den ze dne, velmi často končí i v odpadkovém koši, protože již není nikoho, kdo by ji ohodnotil. Tedy skoro nikoho.
Ano, je zde ještě ta generace „seniorů“, která do toho všeho vnáší zmatek tím, že se pomocí zdravého rozumu dokáže ještě jakž takž orientovat v tom světovém zmatku. Hlas těchto „pamětníků“ je však stále slabší a slabší. Jednak se jim nedostává pozornosti a pak i přirozenou cestou vymírají.
Politikům to žádnou starost nepřináší. Naopak. Jsou otroci médií, sloužit občanům již nemusí, jejich úspěchy se spíše měří podle počtu diváků a posluchačů. Jeden by řekl, že je to spravedlivé, čím více tím lépe. Jenže v těch absolutních číslech nerozhodují hlasy pro a proti, je to prostý součet. Takže i ten, který zuří a je na pokraji infarktu při různých projevech absolutní neznalosti a arogance z řad politických představitelů, je započítán jako „pozitivní“ hlas.
A ty doby, kdy tato čísla byla brána s posměchem a ironií, jsou ty tam. Tehdy byl zdravý rozum přednější. Byl předpokladem pro přežití. Dnes je tomu naopak, je spíše nebezpečím brzkého srdečního selhání a mnohdy i důvodem toho i onoho „revoltujícího“ jedince izolovat od společnosti.
Takže dále ničme kvalitu školní výuky. Není přeci možno dopustit, aby občané ovládali schopnost to vládě „spočítat“. I nadále ignorujme minulost tím, že nejsem schopni se dohodnout na tom, co se to vlastně před pár desítkami let událo. A to s vědomím, že tím nejsme schopni ani uvažovat o naší budoucnosti. Spokojme se s tím, že prakticky nemůžeme opustit naše domovy, protože celý den musíme, jako „uvědomělí“ občané studovat desítky stran popisující nařízení „těch vládnoucích“, co je nutno učinit před otevřením dveří našich domovů.
Nechme se i nadále unášet počítačovými modely naší budoucnosti. Nechme si hodiny vysvětlovat jejich složitost a nepokoušejme se proniknout do problematiky jejich nepřesností, protože sebou nesou takovou řadu proměnných faktorů, že to převyšuje i schopnosti těch, kteří je vytvářejí. Jejich největším problémem je totiž právě faktor „zdravý rozum“. Je to jednání člověka, který mnohdy svým na první pohled nelogickým jednáním chrání sebe a okolí, mnohdy i společnost před zkázou.
Vše by se pochopitelně vyřešilo tím, že zapomeneme, že někdy existovalo něco, jako je právě zdravý rozum a životní zkušenost našich předků. Právě to, co dělá společnost společností. Utváří základní normy chování a morálky.
A ještě by bylo dobré, aby si každý koupil meter. To je totiž dnešní norma pro vztahy ve společnosti, je jím vlastně měřena už i morálka a charakter. Ostatně stále ještě hledám přesnou direktivu, jak tuto vzdálenost, tedy 2 metry, přesně měřit. A přitom je exaktní měřeni asi velice důležité pro dnešní chápaní světa. Ty centimetry se totiž dají použít jako hodnota do již zmiňovaných počítačových modelů, které řídí náš dnešní život.
Ano, patřím ke generaci, která má zcela jinou představu o lidských hodnotách a občanské svobodě. Ale jak již zmíněno v úvodu, patřím k vymírajícímu druhu, takže se klidně spokojím s tím, že můj hlas nemá váhu, ale dokud budu mít sil, tak neumlknu. To je také jedna z mých pro dnešní společnost „nepříjemných“ vlastností určených k vymýcení.
