Vzhledem k tomu, že fenomén cenzury se začíná rozšiřovat v naší „demokratické“ společnosti a pro mladší generaci se jedná o pojem zcela nový, dovolím si trochu osvětlit, jak s tímto zacházet.
Objektivně posuzováno nutno podotknout, že cenzura jako taková byla, je a bude vždy součástí společenského dění. Jde jen o to, zda je transparentní a občan ví, jak se s tímto fenoménem spřátelit a mu i porozumět. Nejdříve se však soustředím na tvorbu autorské výpovědi, která se snaží vyhovět nárokům cenzorů. Dám příklad. Pochopitelně z období komunistického vládnutí nad mozky a žitím občanstva.
Tak třeba měl jeden večer projev Dr. Gustáv Husák. Tehdy v pozici toho nejvyššího ideologického guru. Pro ty mladší něco jako premiér v době současné. Nu, a když jsem přišel druhý den ráno do redakce, tak jsem se přísné podíval na kolegy a prohlásil:
Doufám, že jste všichni včera pozorně sledovali projev našeho nejvyššího, který zcela jasně a nekompromisně určil cestu do budoucnosti. Já ano. Dojal mne až k slzám, již dlouho jsem něco tak velkolepého neslyšel.
S vážnou tváří jsem pak usedl ke svému stolu a kvitoval to ticho, které potvrdilo, že všichni správně pochopili hlavní myšlenku mého krátkého projevu. Tedy: Takovou snůšku nesmyslů jsem již dlouho neslyšel.
Nu, můj názor jinak ideologicky napadnutelný jsem tedy sdělil, cenzor by se tvářil milostivě a byl by spokojen, já a posluchači také. Pochopitelně, že se jednalo o vzájemnou myšlenkou shodu, jinak řečeno, všichni jsme byli na stejné vlně. Z toho vyplývá, že se jednalo o mluvu celkem vytříbenou a mnohdy květnatou. Nároky na čtenáře, posluchače a diváky to byly tedy nemalé. Stejně tak to bylo například s používáním superlativů. Takže označit něco za velkorysé, nepřekonatelné a světoborné dávalo důvod k myšlence, zda ta záležitost nesmrdí podvodem.
A právě v tom vidím zcela zásadní problém komunikace dnešních dnů. Občan se totiž hladově vrhá na vše co je super, mega a XXL. A to ve všech oblastech výměny informací, zboží a i myšlenek. Je to taková zásadní praktika vyjadřování se v „tržním hospodářství“. Není divu, ono totiž povětšině jde opravdu jen o peníze a tedy zisk. Je zcela pochopitelné, že tato praxe postihuje i mnohé politiky, dokonce i celé strany. Ostatně tam je ve vnitropolitickém životě cenzura často velmi dobře k nalezení. Možno i říci, je tam zcela zdomácnělá.
Mohla by se objevit námitka, a bylo by to zcela logické, že možná stojíme na prahu nového vzdělávacího systému v chápaní informaci všeho druhu. Nedomnívám se. Odvážím se tvrdit, že občan již mnohokrát přišel na to, že jestliže je něco označována právě za super, mega a XXL, že jde jen o snahu prodat ze skladu nějaký ten „ležák“ často nevalné kvality, či podraz na konkurenci a mnohdy i na nevědomého zákazníka.
Ovšem nutno připustit, že se mezi námi občany nacházejí i tací, kteří jsou již tak dalece ideologicky „infikovaní“, že radostně mávají vlaječky superlativů a připínají si je dokonce na klopy. Bůh jim žehnej. Jak řekl klasik: Odpouštím jim, protože nevědí, co činí. A já se ptám: Musíme pravdu vždy nejdříve ukřižovat, abychom ji později hledali v bahnu politické džungle?
