Dříve elita, dnes ksindl…

Skoro celý život jsem k ní patřil. Tedy k té „elitě“. Myslím tím povolání novinářské, které jsem bral vždy vážně a s plnou odpovědností. Požíval jsem určitý společenský respekt, který jsem pokládal za zcela normální.

Nikoli však jako projev něčeho elitářského. Nikdy jsem se nepovažoval za něco obzvláštního. Vždy jsem se skláněl přes umem těch, kteří byli špičkoví odborníci ve svých oborech. Dokonce jsem považoval jejich práci za mnohem důležitější pro společnost, než byla má vlastní. Nicméně jsem se vždy domníval, že bez mé práce se společnost také neobejde, dokonce, že je důležitým a nezbytným měřítkem její úrovně.

Politická „kultura“ v Česku mne však o tento status z ničeho nic připravila. Stal jsem se ksindlem. Tedy alespoň podle vyjádření mnoha nejvyšších politiků, jejichž názorovým vůdcem je se vší pravděpodobností jistý pan Okamura. Způsob jeho opovržlivého a urážejícího vyjadřování připomíná přísloví: Zloděj křičí: Chyťte zloděje.

Nemíním se zabývat jeho osobou jako takovou. Myslím, že lidé poznamenaní během životem, který je poučil, by měli dospět k názoru, že je to bezcharakterní osoba společensky značně nebezpečná. Pokud bych se tímto stavem hlouběji zabýval, spíše byl si dělal starosti o ty, kteří mu skočí na lep.

V této souvislosti je nezbytně nutné se zmínit i tom, že ve společnostech, kde existuje poněkud přesnější představa o demokracii, by podobné osoby čelili desítkám žalob pro urážku a jejich „volební“ projevy by se staly nekonečným výčtem omluv. Ne tak u nás v Česku. My jsme prostě jiní.

Nechceme si připustit, že, pokud se jedná o úroveň naší demokracie, nacházíme se na úrovni základní školy. Ještě úplně nechápeme význam základních pojmů. Každý si ho vykládá po svém. Stačí se jen zamyslet nad tím, kolik výkladů existuje pro „svobodu slova“. Je to spíše snůška protiřečících se nesmyslů, které jen dokazují, že jsme ztratili jakýkoli pojem o morálce, že nemáme měřítka, která by nám napomohla rozpoznat dobro od zla.

A tady je kámen úrazu. Kvalita novinářů přímo souvisí s kulturní úrovní společnosti. Je to ona, která si vychovává tuto „elitu“ k obrazu svému. Jestliže se někdo chce věnovat matematice, musí přijmout základní pravidla charakterizující tento obor. Banálním příkladem je fakt, že jsme se dohodli, že 1 + 1 = 2. My však žijeme a řídíme společnost v atmosféře, kdy může být uznávaným a mnohdy i oslavovaným výsledkem nula, či dle potřeby i trojka.

Jak je tedy možno vychovávat novináře, kde základem výuky jsou vlastně společenské normy, když tyto vlastně neexistují, či jsou tak dalece variabilní, že není možno se jimi řídit. Nehledě na to, že tyto normy jsou právě znásilňovány tak, aby se vždy dospělo k výsledku, který je předem určen.

Společnost jako taková netouží po pravdě, spíše tisíce jedinců hledají podporu pro vlastní názor bez ohledu na to, jakou má hodnotu a společenský význam. Pak je jakékoli odlišné tvrzení prostě označeno za lež. Nenastává žádná tvůrčí diskuse, kde by se hledal optimální kompromis, jenž by měl všeobecnou kvalitu a hodnotu. Je to jen boj o výslunní, moc, peníze. Fakt, který jen ukazuje, jak se vzdalujeme od touhy po demokratické společnosti.

Chléb a hry ovládají naši společnost. Milujeme a obdivujeme nesmyslná společenská a politická střetnutí, čím absurdnější, tím větší potlesk davu. Našimi hrdiny se stávají obskurní mediální figurky a to, že mnohdy rozhodují o naší budoucnosti klidně přehlížíme, vždyť je to tak zábavné. K čemu tedy potřebujeme novináře? A když, tak určitě ne takové, jak by toto povolání mělo být charakterizováno v klasickém slova smyslu.

Společnost, která dopouští, aby se politici chovali k novinářům, tak jak je to u nás v Česku, se jednoznačně rozhodla, že se jedná o intelektuální činnost, která je přebytečná, ba přímo pro společnost škodlivá. Tak trochu mi to připomíná obdobu toho, jak na novináře pohlížejí diktátorské režimy. Ano, trochu mi to připomíná i období komunismu. Jistě, tehdy byla jenom jedna pravda, dnes jich ale máme tisíce, výsledek je skoro stejný. Tehdy jsme nevěřili a dnes nevěříme také.

O kvalitě novinářské práce rozhodují nároky společnosti. Pakliže se však i pravda stala tržním produktem, je zbytečné hovořit i o její hodnotě. Prostě se prodává to, co je žádané. A pokud se někdo prohřeší proti těmto pravidlům, je prostě označen za ksindl. Připustím, že mne to osobně uráží. Na druhé straně, protože se sám za společenský odpad nepovažuji, si dělám starosti, kam naše společnost spěje.

Mám obavy, že jsme nepochopili význam pojmu samostatnost. Podvědomě stále toužíme po silném vůdci, po někom, kdo rozhodne, co máme snídat, jak máme žít, co máme myslet. Je to totiž asi jediná cesta, jak se vymanit z té chaotické hromady pravd, které na způsob šmejdů kdekdo prodává. Jistě, mohli bychom začít přemýšlet sami nad sebou a nenechávat to jiným. Mohli bychom naslouchat i těm, kteří nás varují. To je ale asi naivní představa.

Přiznám, že jsem pesimista a pomalu se vyrovnávám s myšlenkou, že v Česku zůstanu „ksindlem“ do konce mého života.