Tak nějak by se dala charakterizovat interní soutěž v naší veřejnoprávní televizi. Pracovní název zatím neoficiálního zápolení je: Hon na zajíce! Aby bylo jasno, tím „zajícem“ je míněn politik.
Cílem je politickou osobu polapit a dotáhnout před mikrofon a kameru. Poté trefit nějakou zákeřnou otázkou. Tu pak nejlépe několikrát opakovat, tedy tvářit se jako nechápavý hlupák, a tento dojem přenést na osobu zpovídanou. A když se to jakž takž povede, tak grilovat, grilovat a zase grilovat. A když se dosáhne bodu, kdy už nikdo neví, o čem vlastně byla řeč, tak se obrátit ke kameře a s vítězným úsměvem se rozloučit s diváky a kochat se pocitem, že oběť sice vzdorovala, ale nakonec přeci jenom podlehla.
Ti odpovědní, překvapeni tímto pro ně neznámým jevem prý pátrali po strůjci této soutěže. Podle nepotvrzených interních informací, však tuto iniciativu zarazili v okamžiku, kdy vycházelo najevo, že právě oni stáli u zrodu této velmi zajímavé soutěže, což je v jejich nevědomosti příjemně potěšilo. S hrůzou však objevili zásadní nedostatek v pravidlech.
Nezbylo nic jiného než ustanovit a poté v nejbližších dnech svolat krizový štáb. Hlavním bodem programu prý bude, zda se generální ředitel pan Dvořák uvolí být označen jako autor této soutěže. Všichni doufají, že tuto poctu přijme a bude tím dokonce polichocen, což jim přinese další plusové ohodnocení v očích tohoto mediálního génia.
Nemalý problém však je i to, jakým způsobem hodnotit všechny ty, kteří se do soutěže zapojili. Opomenul jsem se zmínit, že nejvíce aktivní jsou především zaměstnanci, kteří jsou na osobním oddělení vedeni jako redaktoři. Ostatně bližší specifikace tohoto zaměstnaneckého poměru prý dosud neexistuje. Pro účetní v oblasti výplat, mezd, honorářů a prémií to prý stejně nehraje roli.
Dalším oříškem k rozlousknutí je prý i to, že ne všichni se do této soutěže zapojili. Jsou i tací, kteří ji ostentativně ignorují. Bude tedy nutno zvážit, zda by se nemohlo jednat o příkaz shora. Je zde ale nebezpečí, že by se tím mohla podnítit rebelie. Ono se musí v dnešní době s těma „inteligentama“ mnohem opatrněji. Asi tedy zůstane u té dobrovolnosti.
Ovšem ještě je nutno uvážit systém hodnocení. Marketingový odborníci jsou toho názoru, že by bylo dobré volit cestu součtu negativních ohlasů. Prý se zde dosahuje vyšších kvót. Ovšem jenom v režimu přísného utajení. Ono je totiž na pováženou, jak by reagovala platící veřejnost, kdyby se toho dopídila. Právníci naproti tomu zastávají názor, že je to úplně jedno, protože roční odměna pro generálního ředitele, podle posledních informací ve výši dva a půl miliónu korun, je odvislá jen od určitého počtu diváků. Zda spokojených či nespokojených prý dle smlouvy nehraje roli.
Nu, bude to asi velmi horká diskuse, tedy pakliže ta krizová komise najde odvahu se sejít. Pochopitelně, je zde ještě jedna alternativa těch opatrných. Nechat vše uležet. Prostě vyčkat. A když to dobře dopadne, tak bude možné bez obav oslavovat ideového tvůrce této soutěže, tedy pana generálního ředitele. V opačném případě nebude problém vše svalit na odpovědné z oblasti zpravodajství a publicistiky. To je totiž oblast, kde se aktivně zapojilo největší množství kandidátů.
Na závěr musím přiznat, že mne ke zveřejnění těchto ne zcela oficiálních faktů donutil příspěvek mého kolegy zde na blogu Jana Dvořáka. On totiž, aniž by to tušil, poukázal na jednu favoritku této interní soutěže v ČT. Poté jsem sebekriticky uznal, že nemám právo tyto informace před veřejností nadále zatajovat. Jeho příspěvek nesl titulek: Prymula, ptám se tě popátý, a naposled! S nemalou skromností se domnívám, že oba příspěvky spolu nějak souvisí a jistě přispějí ke zvýšené vnímavosti nejen zdejšího čtenářstva, ale i poplatníků naší veřejnoprávní televize, která má právo být informována i o zákulisním dění na Kavčích horách.
